Jinak,
ve škole mi to moc nešlo. V té době jsem měla čtyřky a byla to bída.
Trochu mě to štvalo, protože jsem mezi ostatníma holkama byla ta "hloupá
pipka" nebo "namyšlený fiflena", ale kdybych věděla, že jednou budu mít
pětky, určitě by mě to tolik nemrzelo. Chápete mě že jo?... Také se
kolem mě občas motaly docela ošklivý holky a dělaly, že jsme kamarádky.
Co jsem jim na to měla říct? Nemohla jsem jim přece říct, že se spolu
nemůžeme bavit, protože jsou ošklivější a nerozumí tolik módě. Myslíte
si, že jsem zlá, když o někom říkám, že je ošklivý? Možná to zní ode mě
hnusně, ale řekněte sami - když porovnáte dva kluky - jednoho pěkného, s
vypracovanou postavou, modrýma očima a hustou blonďatou hřívou s jedním
obtloustlým brejlatým a smradlavým, tak mi neřikejte, že jeden z nich
není ošklivější. Snad už mě chápete. Můžete říct, že ten první je hezčí,
ale kdybych předtím já o sobě řekla, že jsem hezčí, budu vypadat, že
myslím jen na sebe, ale přitom jsem mluvila o právě o nich. Navíc,
nemohu za to, že nejsou tak krásné jako já. A ne, kamarádky být rozhodně
nemůžem. Bála jsem se, abych nesestoupila na jejich úroveň.
Měla
jsem plný šatník těch nejkrásnějších věcí, které tehdy rozhodně
dokázaly zaujmout. Ale ne že by mi to všechno nakoupili rodiče. Občas mi
něco dali, k Narozeninám, Vánocům a tak. Ale hodně věcí jsem měla od
kluků, se kterými jsem tak "naoko" chodila. Bylo krásné pozorovat ty
nadržené tváře, když jsem v obchodě vyšla z kabinky, trochu se zavrtěla a
oni vždy hned tasili peněženky. Faktem ale je, že ne všichni to
vydrželi. Někdo mi koupil jenom halenku, jiní celou soupravu. A proč to
dělali? Já sama nevím. Asi proto, že jsem krásná?
Možná
si myslíte, že jsem pěkně vypočítavá mrcha, ale věřte mi, že jsem nikdy
nikoho nenutila. Vždy to byla jejich svobodná vůle, jít se mnou
nakupovat. A sex? Kdepak. Nejsem laciná holka, která by si chtěla užít s
každym. Na to si sebe příliš vážim. Až přijde ten pravý, bude mít to
štěstí a třeba spolu založíme rodinu.
Byly
jsme docela chudá rodina. Bydleli jsme v paneláku a neměli na to
kupovat si drahé věci. Proto mě maminka jednou přihlásila do místní
soutěže krásy, kterou jsem nakonec vyhrála. Dostali jsme pár peněz, ale
ty jsme investovali do mého rozvoje - kariérního. Díky výhře mi přišla
první nabídka na modeling v jedné malé agentuře. Byla jsem šťastná, že
se něco začíná dít.
Honoráře
byly krásné, ale začaly mi pak chodit také jiné nabídky od jiných
agentur, a dokonce i těch známějších. Takže jsem pak vybírala už jen
podle peněz. A že nabídky byly stále vyšší a vyšší. Začala jsem se
objevovat na různých plakátech, v reklamách a časopisech. Najednou jsme
měli všeho dost. Díky penězům jsme si mohli dovolit všechno. Drahé
speciální auto, rodinný bezbariérový baráček u moře. Prostě jsme
začínali žít v luxusu.
Jeden
čas bylo období, kdy jsem se musela v jídle hodně držet, protože mi
nehorázně moc začalo chutnat tučný jídlo. Popravdě, ani nevím proč.
Musela jsem místo jídla jíst vatu a papírové kapesníky - ty
nearomatické, abych něčím zaplnila žaludek. Bylo to sice nechutné a
občas jsem zvracela, nicméně váhu mi to udrželo a sytá jsem byla. Ale,
cítila jsem se slabá. Bylo mi jasné, že to nevydržím dlouho. Ale musela
jsem vydělávat, abychom mohli vydělané peníze použít na tu léčbu.
Ano,
léčbu. To jsem neříkala? Ana. No všechno bylo takhle - rodičům jsem
odváděla vždycky nějakou část ze svého příjmu, protože vím, že za vše
vděčím jim. Když mi bylo osmnáct, našli u matky nález. Zhoubný nádor. A
musela se léčit. Byla to hodně nákladná léčba. Bohužel, po čase skončila
na vozíku a museli jsme pro ní zařídit celý dům a koupit speciální
auto, aby mohla normálně žít. To také nebylo zadarmo. Ano, ten dům o
kterém jsem předtím psala. Ten u moře. Ale proč u moře? K tomu se ještě
dostanu.
Po
nějakém čase v tom modelingu jsem si našla toho pravého. Neměl sice
hodně peněz a nebyl jako ti kluci, co na mě zírali a tasili peněženky,
jenom aby uspokojili mě a jejich ego být "někým". Tohle byl ten mých
snů. Není to pan "dokonalý". Protože žádný takový neexistuje. Nemá
svaly, ani nechodí do fitka, nemá ani modré oči, ani nemá dlouhé blond
vlající vlasy. Je to úplně normální člověk, oči má zelené, vlasy hnědé,
na krátko střižené a občas si zasportuje. Není to ani vižle, ani nějaké
ořezávátko. Prostě tak akorát. A co hlavně - má mě rád. Každý máme své
chyby. I já a připouštím to. Nemůžeme se stále honit za nějakým
ideálem... No ale to jsem hodně odbočila. Vrátím se k tomu, proč vlastně
barák u moře.
Náš
syn, jsou mu čtyři roky, má astma. Bohužel, v hodě kritickém stádiu.
Začalo to nevinnou alergií na pyl a postupně se to zhoršovalo. Doktoři
radili jediné - odstěhovat se někam na čerstvý vzduch, kde není tolik
pylu. Zbyla nám jediná možnost - odstěhovat se k moři. Chlapec sice
jěště nějaké příznaky má, ale to prostředí mu jednoznačně pomáhá.
Byla
jsem jedináček a jediným mým pokladem byla rodina. Nikdy jsem na ně
nezapomněla. Když rodiče odešli z našeho světa, cítila jsem se opuštěná.
Opuštěná, ale byla jsem ráda, že jsem jim mohla poskytnout to nejlepší i
za cenu několika vat a papírových kapesníků k snídani. Oni to vlastně
ani nevěděli. Nechtěa jsem je tím znepokojovat, nechtěla jsem, aby se
trápili, co s námi bude. Chtěli by mě chránit, ale tím by uškodili
hlavně sobě, protože veškeré jejich příjmy byly ty ode mě. To jsem jim
nemohla udělat... ale dost už, derou se mi slzy do očí.
Když
už jsme nemuseli platit drahou léčbu, začínalo nám konto pěkně tučnět.
Tak co s tím? Můj muž mi říkal, abychom si to ušetřili, na důchod, až
nebudeme moci sami vydělávat, abycom měli z čeho žít. A měl pravdu.
Víte, za svoji kariéru jsem potkala hodně jiných modelek, většinu mám
ještě na facebooku a řeknu vám, že jeho nápad ušetřit si ty peníze mě
jen utvrdil v tom, že mě opravdu miluje. Možná byste se divili, ale
některé své kamárádky už sotva poznám na jejich profilové fotce. Mají
liposukci, plastiky rtů, očí, uší a kdo ví, čeho všeho možného. Jako jo,
narozdíl ode mě si prodloužili kariéru o pár let, ale o těch utracených
penězích ani nemluvě. Některé se dokonce i zadlužili, protože se
plastiky staly jejich posedlostí. Je mi jich líto. Ty "starší" už raději
ani profilovku nemají, protože se za sebe stydí. Občas mi volávala
jedna taková a brečela do telefonu, že se na sebe nemůže podívat ani do
zrcadla, jaká to je zrůda. Měla dokonce i noční můry, ve kterých viděla,
jak nad jejimi fotkami z časopisu masturbuje nějakej oplzlej tlustej
brejlatej smraďoch. A ona s tím nic nemůže dělat, protože je dostupná
všem. No hrůza. Uklidňovala jsem jí, ale co to bylo platný?
Když
už se jeden čas dlouho neozývala, přišlo mi to divný. Když pak zmizel i
její profil na facebooku, už jsem zpozorněla a začala pátrat. Možná asi
už tušíte, ale pro mě to byl tenkrát šok. Zřejmě už to psychicky
nevydržela a proto skočila. Dopadla na zem a... no byla to hrůza. Přímo
na beton. A byly vidět i ty plastické věci, které měla voperované v
těle. No, při tom pohledu jsem zvracela. Nebylo to vůbec nic hezkého.
Jenom jsem se přitulila k mému milému a tiskla se k němu, co to šlo. On
mě objal a utěšoval.
Jestli
jsem někdy v minulosti udělala chybu, to nevím. Možná jsem někoho
urazila, naštvala, nebo znechutila, ale nyní jsem šťastná za to, co je.
Lidé jsou různí a každý je originál. Nemůžeme soudit všechny podle
jednoho.
Žádné komentáře:
Okomentovat