pondělí 15. února 2016

Valentýn? Pfff... Můj den byl jiný

Ještě že letos vyšel svátek svatého Valentýna na neděli a posilka měla otevřeno. Všechny ty zamilované párečky, lovískování a srdíčka kolem. Kdo to má pořád sledovat? Chápu, když se dva mají rádi, proč ne. Jsem hodně tolerantní člověk ale přesto se spíše takových akcí, svátků a slavností straním. Všude, na každém rohu, dokonce i na sociálních sítích, samé pozdravy, přáníčka, muckající se fotky a tak dále. Tohle momentálně není fakt nic pro mě. Absolutně mě to nezajímá. Je to možná proto, že to nemám s kým slavit, jenže to je čistě můj problém, kterým nebudu, a ani nechci, nikoho obtěžovat.

Dopoledne probíhá jako každý jiný den. Vstávám v devět, pak se ještě půl hodiny chumlám v posteli, pak se změřim, zvážim, nasnídám. Zapínám noťase a postahuju pár dalších filmů do mé sbírky. K obědu si dělám rejži s gulášem, který jenom ohřeju. Hrnec s rýží mi jako obvykle vyteče na plotnu a já zas drhnu hadříkem tu spoušť z rozpálené desky. Pak se u filmu pěkně najim a jdu se na chvilku podívat na net. Blíží se třetí hodina a celý natěšený vypínám notebook.

Takže se pěkně sbalím a vyrážím někam, kde budu mít klid, kde všechno to lovískování jde mimo můj svět. Nedělní návštěva posilky vypadá jako dobrý nápad, a tak razím na cestu. Cestou míjím párečky líbající se pod stromem, na lavičce, na zastávce, v autě vedle na parkovišti, kde stojí ta moje 208. Nasedám, startuji a volume otáčím doprava, abych byl co nejvíc izolovaný od té atmosféry venku. Je mi tam celkem dobře. Soundtrack z Flatoutů dává mým nervům pěknou masáž a já vyrážím na cestu.

O pár bloků dál míjím na křižovatce autonehodu. Nějaká paní pláče policajtovi na rameni, vedle rozbitého stříbrného vozidla leží černý pytel. No, i to se stává.

Konečně přijíždím na parkoviště k posilce, vypínám zapalování a s odhodláním a namasírovanými nervy vcházím odhodlaně dovnitř, kde mě vítá celkem příjemná recepční. Trochu je na ni vidět překvapení, že nejspíše nikoho dnes nečekala, ale s úsměvem mi dala klíč a já mohl pokračovat.

Převlíknout, nasadit sluchadla, připojit k mobilu a jedem. Po schodech vcházím do patra, protřepávajíc v ruce proteiňák. V hlavě si srovnávám postup tréninku, jaké pojedu cviky a co všechno dneska ze sebe dostanu. Jako vždy, byl jsem odhodlán jít až na dno. Ostatně, jako vždy, když už jdu do posilky. Je to sice jen pár korun, ale jsem prostě už takový hamoun, že když už za to platím, ať to stojí za to.

Posilka je kupodivu prázdná. Nikde nikdo. Jo, tamhle vzadu akorát na rotopedu jeden týpek. Zřejmě měl stejný plán. Mávnutím ruky na znamení pozdravu se na dálku vítáme a já konečně odkládám dokonale napěněný šejkr a jdu na to.

Uběhlo pár minut a ze mě už tečou kapky potu. Tričko mám mokré a nejraději bych ho sundal. Týpek z rotopedu přesedlal na běžecký pás. Je mi blbý si před ním sundavat triko, i když mě možná ani nevnímá. Otírám se do ručníku, napájím se proteinem a startuju další sérii.

Po chvilce slyším "čau" v pauze mezi písničkami a vidím týpka odcházet. Asi toho měl pro dnešek dost, tak to zabalil. Konečně jsem tu sám, takže ještě pohledem projedu okolí posilky, abych se ujistil, že tam nikdo další není a sundavám konečně triko, které by se dalo ždímat. Nechápu, jak tu může být takové horko a otvírám okno, abych vpustil dovnitř trochu kyslíku. Závan studeného průvanu mi rozšiřuje zorničky a do žil vlévá novou krev. A jako ten největší a nejodhodlanější samec se věším na hrazdu a jedu další série, další cviky.

Úplně jsem přestal sledovat čas. Ani si neuvědomuji, v kolik jsem vlastně přišel a jak dlouho už tu cvičím. Zaplaceno mám na hodinu. Ale tak kdyžtak by mi řekla, nebo to pak doplatím, vždyť to není snad takovej problém. Utěšuji se a nakládám na osu další závaží. Pyramidy jsou nejlepší. Fakt jsem z nich napumpovaný a přepnutý jak kkt! A jedu dál, hlava nehlava, křičim bolestí a řádim v posilce jako osamělý tygr, kterému rvou z těla vnitřnosti za živa.

Alespoň jsem si myslel, že tam jsem sám. Málem jsem se po*ral, když jsem se při jednom cviku na břicho otočil a spatřil dalšího návštěvníka. Byla to nějaká holka, co tam zrovna stepovala na stepperu (nebo jak se to píše). Absolutně netuším, jak se tam dostala, kde se tam vzala. Byl jsem tak nabombenej, že mi úplně unikala realita. Sundal jsem z uší sluchátka a omluvil se, jestli ji můj výstup nějak rušil, nebo pohoršoval. Jenom se usmála se slovy, že je to v pohodě.

Ženský dělají hodně, zvláště pak, pokud na sobě maj fitness oblečení..., takže pak jsem se celou další sérii styděl a už jsem se nemohl moc soustředit na další cviky. Nedalo mi to a při další pauze jsem se zeptal, co tam dělá, jestli se také snaží vyhýbat té euforii, která řádí venku. Přikývla a řekla, že k tomu má své důvody. Pak cvičila dál, jakoby se nic nestalo. Krčím rameny a jdu na další sérii. Asi to ze mě spadlo a mohl jsem zase normálně jet, sice bez nějakých zvukových projevů, ale žíla na čele mi pěkně tepala.

Pak se stalo něco nečekaného. No, v posilce se s tím asi má počítat. Každopádně přišla za mnou, jestli bych ji nejistil při bench pressu. Souhlasil jsem, trochu jsem se protáhl a šli jsme na lavici. Naložila si tam padesát kilo. Vzhledem k její postavě mě to docela vyděsilo a pro jistotu se ptám, jestli to dá. Odpověď, že normálně jede se sedmdesáti kily, mě uzemnila a už jsem k tomu raději nic neříkal. Fakt si to dává. Pak nakládáme na šedesát, další sérii na šedesát pět, a nakonec sedmdesát. Dala tři opakování. Napadlo mě ji trochu vyhecovat, tak jsem hecoval, že dá i osmdesát. Nejprve jsme naložili pětasedmdesát a když to dala, přihodili jsme ještě dalších pět kilo. Křičel jsem na ní, nadával jsem, ať se zatraceně snaží, že neni nějaká močka, co skončí u blbých pětasedmdesáti. No, dala to.

S úlevou ještě chvilku ležela na lavici jako mrtvola, ale bylo vidět, že je ráda. Poděkovala a šla se protahovat. Já se po téhle pauze zase začal dávat do toho správného rytmu a už jsem zase jel bomby. Když jsem znaven seděl na lavičce, přišla za mnou s otázkou, jestli sem chodim často. Řekl jsem jí pravdu, že výjimečně, že spíše cvičím doma, ale dneska se mi chtělo vyrazit pryč, změnit lokál a pořádně se odrovnat v posilce. Chvilku mlčela a pak se zeptala, jestli bych jí nechtěl dělat sparinga, že bychom třeba jednou týdně takhle chodili do posilky se navzájem hecovat. Přišlo mi to jako fajn nápad, tak jsem souhlasil. Pak řekla svoje jméno a podala mi ruku. S úsměvem jsem ji oplatil svým jménem a tak trochu si mě při tom podání přitiskla k sobě. Nechápal jsem. Byl jsem celej ulepenej, smradlavej a jí to nevadilo. Jak to tak píšu, asi už mi je jasný, že to má možná něco společnýho s tou chemií... Každopádně to skončilo výměnou čísel a odchodem každého z nás svou cestou.

Při odchodu mi recepční sdělila, že jsem tam byl tři hodiny, že už začínala mít strach, co se tam děje, jestli náhodou neležím pod nějakou činkou. Se smíchem jsem doplatil za zbylé dvě hodiny a jel domu. Tentokrát bez ráda, v klidu, v pohodě.

Na křižovatce po nehodě už zbyly jen nakreslené barevné čáry, kolem byla tma a mě bylo tak nějak všechno jedno.

Doma jsem se naložil do horké vany s pěkně naducanou pěnou, pustil z mobilu relaxační melodie, pustil perličkovou masáž a stlumil osvětlení. Aaa, to je ale úleva. Teď teprve mi je všechno jedno. Že jdu zítra do práce, že mám něco udělat, ale už jsem stejně nevěděl co. Bylo mi tak nějak lehce a bylo to sakra příjemný. Nejraději bych v té vaně zůstal bydlet. Myšlenky volně plynuly a mé tělo se blahem přímo nadzvedávalo nad hladinu. Takový klid, pohoda, relax, to je něco pro mě!

6 komentářů:

  1. Jak tak koukám, úspěšnější den než ten můj. Já se rozhodla, že se nebudu mořit cvičením doma a vyrazila jsem si vyšlápnou nějakou tu trasu v Beskydech. Ale tak co, sice sama, ale bylo to perfektní :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však procházka je taky supr věc, Původně jsem myslel, že bych se šel jenom projít, ale jelikož bych potkával cestou ty párečky, zamítl jsem to :D Ono když jde člověk sám, může přemýšlet a mít klid od všeho, nebo naopak, když jde s někým, mohou zase rozjímat spolu :) Všechno má svoje plusy a mínusy :)

      Vymazat
  2. Nevím proč, ale pořád jsem v tom textu čichal nějakou supr pointu, který se na první pohled tvářil jako hodně rutinní. A povedlo se. Budu držet palce, ať dobře "sparingujete" :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :) Popravdě, čekal jsem, že to bude normální den, ale stalo se no :D

      Vymazat
  3. taky slavím Valentýna sama, nebudeme ho slavit spolu? :3

    OdpovědětVymazat