pondělí 25. dubna 2016

Jak mě kámoš učil balit holky



Nejspíš už nemohl snést ty mé neustálé depresivní výlevy smutku a sebezapření při větším alkoholickém opojení a proto se rozhodl mi pomoct. Docela mě tím překvapil a měl jsem strach, ale zároveň jsem byl rád, že se konečně zase něco přiučím a třeba už konečně budu mít štěstí. Známe se už léta, takže má důvěra v něj byla opravdu veliká. 

Domluvili jsme se tedy na víkend, protože ty mám už konečně volné, že si vyrazíme, uděláme pánskou jízdu a bude to paráda. Bez ženskejch, tedy spíš on bez té svojí a že mě "řádně zaučí". Cítil jsem nervozitu, ale jediné, co mi dodávalo odvahu, byla naděje a té jsem se držel zuby nehty.

Jak bylo domluveno, večer jsme dorazili za střízliva do místního baru, kde už to bylo docela rozjetý. Alkohol tekl proudem a všichni skákali do rytmu duc-duc a byly jako omámení. Pohlceni lasery a různými dalšími světelnými efekty jsme šli na bar vyhlížet nějaké zajímavé objekty k ulovení. 

"Hele, co tamhleta bloncka?" zeptal se mě a ukázal na druhou stanu baru. 

Zaostřil jsem tím směrem mezi světelné efekty a odvětil jsem: "Jo, ta by šla." 

"Ok, fajn, tak za ní jdi a zeptej se, jestli si nedá něco k pití." zněla jeho první rada. 

Chápavě jsem pokýval hlavou, párkrát nervozně bouchl do stoličky pode mnou, abych se trochu nabudil, protože to bylo poprvé, co jsem se takhle odvažoval, a vyšel jsem suverénně vstříc novým zkušenostem. 

"Ehm, ahoj..." začal jsem, možná až trochu moc hlasitě, protože překřičet to dunění bylo docela obtížné. 

"Ahoj" odpověděla. 

"Dáš si něco k pití?" pokračoval jsem. 

"Ne, děkuji, už mám." a ukázala na sklenici vedle sebe. 

Nedovedete si představit, jak mě tohle vykolejilo. Dobře, ale vzmužil jsem se a jako na zavolanou mi mozek poslal novou, originální otázku: "A co piješ?" 

"Džin s Tonikem." zněla odpověď a vzápětí si k nám přisedl nějaký plešatý týpek a dal ji dlouhého francouzáka. 

"Aha, tak super, nebudu rušit." prohodil jsem a rychle se vypařil zpátky na startovní pozici. 

"Člověče tak to bylo něco. Ale tady vidíš, že prostě o nic nejde, prostě přijdeš, zjistíš okolnosti a uvidíš." snažil se ve mě vzbudit chuť po další akci. A povedlo se mu to. Na parketu hopsala docela pěkná černovláska, ale aby to nebylo tak jednoduché, tak ještě se třemi dalšími kamarádkami. 

"Ty vole, do toho nejdu. To je na mě moc." říkal jsem mu. Ale prý, že půjde se mnou, ať se ta převaha trochu vyrovná. 

Šli jsme k nim a jakože: "Ahoj holky, můžeme se přidat?" 

"Vypadněte, jděte si po svých, úchyláci" zněla docela jasná, čtyřhlasná odpověď. Dál jsem se nechtěl vtírat a tak jsme to zabalili a šli zpátky na bar. 

"No, tohle taky moc nevyšlo." konstatoval jsem, protože jsem si fakt myslel, že seznámit se s holkou na diskotéce přece nemůže bejt tak složitý. 

"Hele, máme jenom smůlu, počkej tu, za chvíli se vrátim." odpověděl a než jsem něco stačil říct, zmizel někde v záplavě zelených efektů. 

Zatím jsem si objednal Tulamorku a čekal, co se bude dít dál. Hudba plynula, hosté stále skákali a všichni se docela dobře bavili. Snažil jsem se nevypadat sklesle a vypadat trochu vesele, abych nebyl za úplného debila.

Po chvilce se objevil kámoš, ještě s dvěma dalšíma holkama. Čuměl jsem jak puk, protože tohle jsem vážně nečekal. Co mám jako teď dělat? 

V mém přemýšlení mě ale předběhl a hned začal: "Holky, tohle je Honza, Honzo, tohle je Bára a Lucka." 

"Ahoj." a na víc jsem se nezmohl. Co jako teď s nima mám dělat? Tak jsem zaimprovizoval a hned převzal štafetu: "Dáte si něco k pití?" zněla překvapivě moje první otázka. 

"Jo, dáme, díky." odpověděly. 

"A co si dáte? Něco ostřejšího?" pokračoval jsem a viděl, jak se kámoš usmívá a těší ho, že nejsem zase tak úplný střevo. 

"Ne, díky, dáme si džus." a tak jsem jim objednal dva džusy. 

Pak to šlo, docela jsme pokecali (samozřejmě v omezeným smyslu, protože hudba byla fakt nahlas), pak šli i tancovat a pak jsem se potřeboval vychcat, tak jsem se omluvil a odběhl na záchod. 

Když jsem se vrátil, nemohl jsem je nikde najít. Když jsem prošel snad celý podnik, skončil jsem zase u baru, kde mi pak barmanka jen tak mimochodem sdělila, že mi měla vyřídit, že museli odejít...

Tak a teď jsem byl teprve v háji, protože nejen že mě tam nechal a odešel se dvěma kočkama někam do pryč, ale také proto, že mě pěkně nasral. Tak jsem si dal dvojitýho vizoura, opřel se o bar a nechal se unášet dunivou hudbou. Domu se mi nějak nechtělo, protože přece jen, když už jsem zaplatil to vstupný... No a tak jsem jen tak seděl, přemýšlel o životě, o lidech, o kamarádech... A už jsem byl zase naštvanej. 

Po chvilce se vedle mě posadila ta blondýnka, co jsem ji chtěl prvně sbalit na baru. 

"Docela vtipný, co? Oděšli?" zeptala se. 

Nejdřív mi přišlo, že mám halucinace a že se mi mozek dočista zbláznil ale ne, ona na mě fakt mluvila. 

"Jo, někam zmizeli." odvětil jsem. 

"To mě mrzí. Vypadalo, že jste kámoši." pokračovala. 

"Jo, jsme. Teda... byli... Vlastně nevím. Prostě zmizel a už se mě na tohle neptej." začal jsem být trochu podrážděný. 

"Tak promiň." usmála se a dala mi ruku na koleno. Pak pokračovala: "Pojď ven."

Tak jsme se zvedli a šli ven. Ten ráz čerstvého vzduchu mi vehnal novou krev do hlavy a já jakoby procitl z tisíciletého spánku. Kolem byla tma a relativní ticho, jenom v uších mi trochu zvonilo, pár opilců blilo pod stromy a já se opřel o nejbližší zábradlí, aby to se mnou neseklo. 

"Jsi v pohodě?" zeptala se. 

"Jo, jo, promiň, jenom na tohle nejsem zvyklý." 

"To mi bylo hned jasné, že nejsi ten typ, co vymetá každý večer bary." 

Pousmál jsem se: "A to je dobře, nebo špatně?" ano, hloupější otázka mě nenapadla. 

"No... to nevím. Ale myslím, že jsi docela fajn kluk. Proč jsi vlastně tady?" 

"Kámoš mě sem vytáhl, že mi ukáže, jak se na diskotéce balí holky." 

"To bylo od něj pěkný, ale na druhou stranu docela hnusný, když ti pak takhle zdrhnul." 

"Jo, to asi jo." 

Pak nastala chvilka ticha a oba jsme stáli venku, vedle sebe, opřeni o zábradlí. 

"Hele a co ten tvuj kluk? Nebude tě shánět?" snažil jsem se nějak utnout to ticho. 

"Ne, už to není muj kluk. Rozešli jsme se, teda - já s ním. Vidíš támhle vzadu? Jak se cukruje s tou děvkou?" 

Fakt že jsem toho sice moc neviděl, ale přesto jsem prohodil něco ve smyslu pochopení a politování. 

"Nemusíš mě litovat, jsem prostě hloupá a naivní, mám na takový kluky prostě smůlu." 

Dál jsem nevěděl co říct a protože už jsem začínal zívat, rozhodl jsem se jít domu. 

"Počkej, ještě nechoď." chytla mě za ruku. 

"Co?" nejdřív jsem nechápal, ale pak mi to došlo a pokračoval jsem: "Můžu tě třeba doprovodit domu, jestli chceš..." 

"To bys udělal? To by bylo moc fajn." a usmála se. 

Tak jsme vyrazili. Sice pomalu, ale vyrazili, společně k jejímu baráku. 

Tam se jí nechtělo mě ještě opouštět, ale mě už se zavíraly oči a skoro jsem padal na chodník. 

"Tak pojď se mnou. Naši nejsou dneska doma, můžeš přespat u mě." 

No lidi, řeknu vám, takováhle nabídka se opravdu jen tak neodmítá, ale přesto jsem se snažil ze slušnosti odporovat a vymlouvat se, dokud mě prostě nezatáhla do vchodu nedala mi tam pusu. 

"Hele, brzdi Kláro, promiň, ale takhle ne." začal jsem jít najednou sám proti sobě! 

"Jsem hodně utahaný, nerad bych něco uspěchal, promiň." 

"Ne, to já se omlouvám, moje chyba, promiň." a rychle odstoupila. "Ale nabídka stále platí, můžeš přespat." 

Poděkoval jsem a nakonec i přesto všechno jsem souhlasil a nakonec u ní přespal. 

Druhý den v neděli jsme spolu šli do pizzérky, kde jsme si dali obrovskou nálož pizzy a já se konečně cítil šťastný a naplněný něčím, co mi doteď chybělo (a tím nemyslím pizzu). 

................

Jistě to byl skvělý příběh, který by mohl mít dlouhé romantické pokračování, ale nemá. Týden na to totiž odlétala do USA jako Au-Pair na dva roky a tím to všechno zhaslo jako když udupete cigáro vojenskou botou. 

Mimochodem, kámoš se mi pak omlouval a sám toho litoval, protože ty dvě holky byly stejně lesby, takže by z toho nic nebylo. Otázkou je, jestli mu můžu vůbec věřit...

Zdroj obrázku: 
http://img.cz.prg.cmestatic.com/media/images/600x338/Mar2014/1634259.jpg

6 komentářů:

  1. Mazec historka, Honzo :) Docela závidím, protože já jsem v současnosti v takové na prd náladě, že na ženský vůbec nemám ani pomyšlení. A veškeré oslovovací schopnosti šly totálně do prdele. Asi se z toho budu muset zas dostat a začít pěkně od začátku :-)

    Ono už od toho průběhu to na mě působilo dojmem, že bys spíš byl taková porozchodová náplast, chceš-li převozník. Což nemusí být zas tak na hovno (zvlášť když jde o nějakou fakt kočku), ale je nutný tomu přizpůsobit očekávání.

    Každopádně respekt, že jsi do toho oslovení šel. Tady je opět vidět, že člověk nemusí být přehnaně originální a stačí i banalita. Docela jsi mě motivoval k tomu zas někdy něco vyzkoušet. Budu držet palce :)

    Lamičův blog

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díík, hodně mě to překvapilo, jednak jak to dopadlo a jednak, že jsem to vážně dal :) Vidíš a ta záplata mi vlastně ani vůbec nedošla :o ALe tak kdo ví, jak to mezi nima vlastně bylo, a nakonec, apsoň o zkušenost víc :)

      Vymazat
  2. Tak to bylo super ! :)
    Tvoje příběhy mě vždycky uchvátí a rozhodně nezklamou. :D
    Bylo to opravdu skvěle napsané a nemohla jsem přestat číst. Na tvém místě by mě kámoš asi také naštval, ale na jednu stranu ses seznámil s tou holkou. Nakonec to až tak špatně nedopadlo. :)
    Brzy naviděnou. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Řekl bych to asi takhle: "Jsem rád za tuhle zkušenost" :)

      Vymazat
  3. A tohle se vážně stalo nebo je to jen povídka? Protože jestli je to realita... vzbuzuje to hodně emocí od smíchu, soucitu po lehký úšklebek... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takto doslova to určitě nebylo, kostra příběhu zůstala stejná, pak je tam samozřejmě nějaká omáčka :) Děkuji za komentář :)

      Vymazat