pondělí 23. května 2016

Cíl osudu


"Jenom na posranou sekundu vystrčim hlavu z kanálu a osud mi do ksichtu chrstne sračky." 
GTA Vice city

Jak mi v hlavě utkvěla tato věta, netuším. Nicméně jak stále zjišťuji, je na ní hodně pravdy. Člověk se s něčím sere hodiny, dny, týdny a nakonec zjistí, že to bylo stejně k ničemu.

Na druhou stranu, kdyby se o to ani nepokusil, nezjistil by, že je to k ničemu. Je potřeba to zkoušet, vyjet ze starých kolejí, které vedou někam, kde nás něco čeká. Ale co když přehodíme výhybku? Co když úplně sjedeme z trati na prašnou cestu, abychom se vydali docela jinou cestou?



Vyjedeme z trati a šineme si to postinou, kde ani cesta není vidět. Jedeme po poli, po trávě, po kamenech, po blátě. A najednou se před námi objeví voda. A co teď? Pokračovat? Objet?

Rozhodli jsme se to nevzrad a pokračovat. Z nedalekého lesíka jsme si udělali vor a dlouhé bidlo a pomylými odrazy se vzdalujeme od břehu. Jsme šťastni, že prožéváme něco docela jiného, než kdybychom stále jeli po trati.

Plujeme v klidu, jemný vánek nám čechrá vlasy a jsme spokojeni, jak jsme jediněční. A ejhle, támhle jsou další na voru, a další! A tamhle dokonce pluje loď! Nejsme sami, nejsme jediní.

Najednou se proud vody začne zrychlovat a při pohledu vpřed s hrůzou zjišťujeme, že se blíží vodopád. Co teď? Břeh nikde, jenom tam v dáli je vidět poslední loď.

Hrdě klekáme na kolena, zavíráme oči a smiřujeme se s pádem a s tím, jak nás voda semele. To všechno jenom proto, že jsme vybočili z kolejí, že jsme nezůstali na souši.

Tím končí naše cesta, cesta dobrodružná, plná překážek a nástrah. Někdo skončil stejně jako my, jiní dojeli do své vlakové stanice a někho jiného zase potkal docela jiný osud, ale se stejným koncem.

Rozhodnutí, ať už praktické, či nesmyslné, z nás dělají lidi. Nejsme stroje a každý máme jak své chyby, tak právo na to se rozhodnout. Rozhodnout se, po jaké cestě se vydáme.

Zdroj obrázku: http://nd06.jxs.cz/230/785/032971e1ea_90447391_o2.jpg

Žádné komentáře:

Okomentovat