pondělí 20. června 2016

Nemoc, nářek, zoufalství, bolest

 

A je to tu. Věděl jsem, že to přijde. Ale že tak brzy, to jsem opravdu nečekal. Po neuvěřitelných pěti letech mě skolila nemoc tak, že jsem sotva chodil. Tomu, že něco není v pořádku, už týden před naznačoval fakt, že mi nebylo dvakrát do zpěvu a necítil jsem se úplně fit. Také proto jsem celých 14 dní necvičil, nedodržoval jídelníček a vůbec můj fitness život šel úplně stranou. To se také podepsalo na výsledcích měření, kdy jsem šel s váhou opravdu hodně dolů. Paradoxně, týden před nemocí jsem byl v nejlepších číslech za celé měřené období od ledna a během 14 dnů se mi povedlo dostat se zpět na únorové hodnoty. Jestli je to krok 4 měsíce zpátky, uvidíme, jak rychle se dostanu zase zpátky do formy.

Dokonce i v práci jsem si vzal volno. Nikdy předtím jsem takhle nemocný nebyl, takže jsem netušil, jak to vlastně všechno probíhá. Musel jsem vypadat asi jako pěknej pitomec, když jsem se ptal i na banální věci, každopádně v tu chvíli mi tak nějak bylo všechno úplně jedno. Zůstal jsem tedy celý týden doma, v posteli, s antibiotikama a horkým čajem. 

O tom horkém čaji je to kapitola sama o sobě. Jasně, má se pít horký, aby zahnal a zničil všechny bacily. Nejlépe s medem a citronem. Vařil jsem si průduškový, co jsem našel zahrabaný ve špajzce. Kávu nepiju z jediného důvodu. Má se pít horká. A horké věci do sebe prostě nedostanu. Jsem na to zkrátka hodně cíťa. A tak se stalo, že jsem čaj sice úspěšně vysrkal, ale popálil jsem si tím krk zevnitř. Prvních pár chvil to vypadalo v pohodě. Bolest v krku zmizela a já byl rád, že jsem se těch otravných parazitů zbavil. Ale pak to začalo. Pálení, bolest při polykání a jídlo? V žádném případě. Každé sousto mě pálilo jak oheň a bodalo tak, jako bych jedl špendlíky. Pití ještě šlo, ale nesmělo být ani studené, ani vlažné. Zkrátka přesnou teplotu, která mi při polykání vadila nejméně. Ale to už jsem byl skoro zdravý. 

Co ale bylo nejhorší, že jsem celý dny byl doma sám. Naši byli v práci a tak jsem měl sice klid, za který jsem byl první dva dny velice vděčný. Když se mi ale ulevilo, začínalo se mi stýskat po lidech, po společnosti. V tu chvíli jsem byl rád, že existuje něco jako facebook, kde si můžu s ostatními alespoň psát. Když už mi bylo ještě lépe, začal jsem hrát na klavír a stáhl jsem si nějaké hry do mobilu. Ale ten kontakt s ostatními mi opravdu chyběl. Došlo mi, že pokud budu stále single a budu bydlet sám a přijde takováto situace, nevím, jak se s tím vyrovnám. Takhle aspoň naši přišli večer domu, ale kdybych měl celých sedm dní být zavřený, asi by se ze mě stal úplný asociál :D

Tento uplynulý týden byl pro mě opravdu ztracený a jen díky tomu, že jsem si alespoň zahrál na piano, video nahrál na facebook a jedno mělo celkem úspěch, se to dalo nějak zvládnout. Ale už nikdy více. Každopádně už je mi lépe a já mohu zase psát články a věnovat trochu času tomuto blogu.

Zdroj obrázku: http://www.imagesbuddy.com/images/17/2013/03/sick-teddy-bear-graphic.jpg

2 komentáře:

  1. Hochu, ani nevíš, jak moc ti rozumím :)) Já mám něco podobnýho v rámci toho, že jak jsem dlouho odříznutej od lidí, je mi z toho na nic. U mě to je hlavně kvůli bakalářce, kdy ostatní už maj volno, já sedím zavřenej v knihovně a píši.

    A s cvičením to alespoň u mě šlo taky pěkně do prdele. Měsíc jsem vynechal kvůli učení na magisterský přijímačky a dneska jsem cítil, že síla šla pryč. Budu se do toho muset pomalu vracet.

    Lamičův blog

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, vynechat měsíc, to by mi asi šlehlo. Já už pomalu najíždim na standardní režim a v práci jsem si začal objednávat zdravější jídla, tak uvidíme, jak to půjde.

      Vymazat