čtvrtek 22. září 2016

Ztráta motivace

Poslední dobou už to není, co to bývalo. Začínají pomalu převládat negativní věci nad pozitivními a i ty pozitivní s sebou nesou své stinné stránky. Jako nádherná rozkvetlá kytka, která pomalu umírá. Svět kolem se najednou zmenšuje a nevidím cestu dál. O to hůř, když "Cesta je můj cíl".



Začátek roku vypadal nadějně, nové zaměstnání, nové lidi, nové příběhy a nové zkušenosti. To sice přišlo, potkal jsem spoustu nových lidí, ale těch opravdových skvělých je pouze jen jako šafránu. Každý se honí za nějakou svobodou, cílem. Já to nemám za zlé, každý chceme dál, nikdo nechce zůstávat na místě. Ale všechno má svá pravidla a mít zisk na úkor jiných se zkrátka nedělá.

Pak odešla babička, nejstarší generace, matka mojí mámy, prababička dětí moji ségry. Ačkoliv jsme se moc nevídali, o to více mě samotného překvapilo, jak mě to vzalo. I když jsem to nedával najevo a mělnasazen ten svůj milý úsměv, uvnitř jsem truchlil a plakal. Plakal a vzpomínal, když jsme jí jezdili navštěvovat, když byla s náma na chatě, když mě hlídala jako malého, jak mě vedla do školky... Přijít o někoho takhle blízkého je opravdu smutné a nejraději bych se těmto událostem vyhnul, ale to je prakticky nemožné. Bohužel.

Kamarádovi našli rakovinu, ted se léčí. Všichni mu držíme palce. Dnešní medicína už je na takové úrovni, že si poradí s každým neduhem takže je velká šance na udravení. Vždycky je naděje. Ale kde je nadějě, musí být i víra.

Události z dnů a měsíců minulých mi ani moc nepřidali na motivaci ke cvičení. Docela to flákám a tím spíš mě to štve a demotivuje dál. Připadám si jako ve spirále, ze které neni úniku. A jsem stále hlouběji a hlouběji.

Také jsem samozřejmě potkal spoustu holek, namyšlených, sobeckých, a když už vypadaly nadějně, byly bud zadané, nebo prostě jen neměly zájem. Nebaví, opravdu už mě to nebaví.

Jediné, co mě baví, je práce. V té opravdu vynikám a už z hodně stran jsem slyšel, že jsou tam za mě rádi. To je asitak jediná věc, co mě ted motivuje. Ale nechci být stále v práci. Chci si užívat života. Ale jak? Samotného mě to prostě nějak nebaví. Nebaví mě chodit sám po pokemonech, jezdit na výlety do okolních měst, chodit do kina, do aquaparku. Nebaví mě už ani hrát na piano, když mě nikdo neposlouchá. Takže když hraju, alespon to dávám na facebook a tam se objeví pár milých komentářů, nebo lajků, co mi zlepší náladu. A tak, když nejsem v práci, ani nehraju, jsem raději doma a sleduju seriály, kde jsou všichni štastni a všechno kolem je úžasné.

Těším se, až toto období přejde. Omlouvám se všem čtenářům, pokud museli strpět tyto řádky, ale ne vždy je posvícení.

1 komentář:

  1. Mrzí mě, že tě čtu takhle negativního. Když se to sere, tak pořádně. To znám.

    Osobně tyhle stavy prázdnoty a zbytečnosti (jak je alespoň vnímám) mám celkem často. Na mě osobně funguje společnost. Prostě být s lidmi a bavit se s nimi. Ideálně různé skupinky střídat, protože kurevsky rychle chytám ponorkovou nemoc.

    Nicméně nejde o univerzální recept a na každýho dle mýho funguje něco jinýho. Hlavně se neuzavírej, to je ještě víc na hovno. Držím palce, ať to přečkáš :)

    Lamičův blog

    OdpovědětVymazat