Tento příběh se mi v hlavě zrodil úplnou náhodou, možná že to bylo písničkou, která právě hrála z rádia, možná momentální náladou, ale možná také
něčím úplně jiným... Kažopádně bych vám jej chtěl nyní převyprávět...
Jmenuji
se Adam. Je mi 16 a jako obvykle mi budík zvoní v sedm ráno. Ne,
nezvoní. Tentokrát zaspal i on a já utíkám s napůl rozeplou taškou do
školy a ještě dojídám rohlík, abych nevynechal snídani. Běžím téměř
prázdnými ulicemi, většina studentů je už ve školních lavicích.
Míjím místní supermarket, zastávku MHD, trafiku a už už se blížím k
budově školy, když se náhle zpoza rohu místního paneláku vynořila
jakási postava. Nestíhám uhýbat, v plné síle narážím přímo do ní. Ucítil
jsem ten náraz na mém hrudníku, jakési vyjeknutí a už se mi z tašky
sypou učebnice přímo na zablácený chodník.
"Co
se stalo? Jste v pořádku?" ptám se a ohlížím se po té osobě. Leží vedle
mne, úplně rozpláclá, jako učebnice matiky, taky v blátě. "Halo,
slečno, je Vám něco?" "To byla pecka, ježišmarja, já se moc omlouvám." S
těmito slovy se pomalu postavila a oklepávala ze sebe hrudky bláta.
"Moc se omlouvám" říkám jí. "Ale ne, za to můžu já. Něměla jsem tak
utíkat." Ano, spěchala do školy, zřejmě také zaspala. Usmála se na mě a
já viděl, jak jí i přes ten incident září oči překvapením. "Ty jsi v
pořádku?" zeptala se, když se alespoň trochu oklepala. Řekl jsem, že
ano, i přes bolest v pravé ruce.
"Takže
taky do školy?" zeptal jsem se, ani nevím proč. "Jo jo, hele, musim už
jít, tak ahoj" a trochu chromým poklusem utíkala dál. Díval jsem se za
ní jak zjara, byla tak nádherná. její vlasy, rty, její postava, její oblečení, až mi bylo líto, že si jej umazala. Zbytek cesty jsem
došel pomalu, protože přeci jen i trochu ta levá noha bolela.
Protože
jsme měli ten den tělocvik, šel jsem rovnou do šatny se převléknout.
Pak už se ani nic zvláštního nestalo. Na těláku jsme hráli basket a já
svým nejlepším trojskokem dal vítězný koš. Když jde o sport, bolest prostě ignoruju.
Radovali jsme se z vítězství a šli do druhého patra, do naší třídy, na
výtvarnou výchovu. Měli jsme ten den vymalovat otisk své dlaně v hliněné
destičce, kterou nám vyučující přes víkend nechala vypálit ve školní peci.
Pořád nechápu, k čemu tyhle vyučovací předměty vlastně jsou...
Ten
den bylo sice bláto, ale opravdu krásně a tak jsme se s kamarády
domluvili, že vyrazíme do Bezručáku na kolo, na místní přehradu a dáme si "lesní"
sjezd (to je takovej kopeček dolu, kterej vede lesem, přes kořeny
stromů). Odpoledne jsme tedy vyjeli a netrvalo dlouho, na cyklostezce
nás minul nějaký mě povědomý stín. Ano, trvalo mi to sice pár sekund, ale
přeci mi došlo, že to byla ta slečna z rána. Otočil jsem kolo a zamířil
za ní.
"Ahój, co ty tady?" "Jé,
ahoj" odpověděla a usmála se. Zastavili jsme se u místního stánku s
občerstvením a jelikož bylo
pořádné horko, dali si to nejstudenější pití, co měli.
Slunce pražilo, na
silnici by se dala smažit vajíčka a my seděli a povídali si o všem
možném, o mých koníčcích, jak rád hraju na piano, že hraju basketbal,
také o jejích koníčcích, také že se jmenuje Lucka a ráda plave. A já
věděl, že z toho nebude jenom kamarádství, ale i něco víc. Měl jsem
strašnou radost, že mi osud do cesty konečně postavil někoho, kdo mi rozumí a chová ke
mne stejné sympatie jako já k ní.
Začalo
se stmívat a s prvním nezávazným polibkem na rozloučenou jsme se rozešli domů. Štěstí se mi rozlilo snad po celém tělě. Byl jsem v sedmém nebi. Mohl jsem létat, mohl jsem všechno!
Crrrrrr!
Najednou slyším známý zvuk budíku a mhouřím oči. Kde to jsem? Otáčim hlavu doprava a... Kde je
moje piano? Co to sakra je? Všude kolem to září jak v paláci čistoty,
bílé stěny. Chci zaklapnout budík, ale nemůžu. Jakto? Kdosi ke mě
přibíhá a vypíná jej. "Dobré ráno broučku." Nemohu odpovědět. Co se
sakra děje? Už jsem ale při plném vědomí a vidím kolem sebe jen bílé
stěny, dveře a jeden obrázek s velkými květy.
"Co se děje?" ptám se té osoby. "Aha,
takže zase nic." zněla odpověď. Ta žena nade mnou stála jako nak nějakým hrobem, s rukama složenýma a ustaraným výrazem. Po chvilce přišel nějaký muž a
začal mi povídat neuvěřitelné věci, u kterých se mi začalo trhat srdce
na malé kousíčky, do očí se mi draly slzy a stékaly po tváři, až na
postel...
"Je to už dlouho. Paměť je velice ošidná věc. Prosím, nelekejte se.
Jste v univerzitní nemocnici v Praze. Stala se nehoda. Ošklivá nehoda. Kdysi
dávno. Na horské dráze. Uvolnily se šrouby a vláček vyjel z kolejnic.
Bohužel tak, že se zastavil až pod mostkem, který se na něj zřítil... Dělali jsme, co jsme mohli, a život jsme vám vrátili. Kdyby
spadl jen kousek vedle, nemusel jste to přežít. Bohužel, abychom vás
mohli zpod mostku vytáhnout, museli jsme vám amputovat obě horní
končetiny."
Se slzami v očích mi
začalo docházet, co se vlastně stalo. Bylo to opravdu tak. Proto jsem nemohl
vypnout ten budík. Byl to jen sen. Sen, který dával falšnou naději.
Nikdy nebudu hrát basketbal, jezdit na kole, ani hrát na piano. Ani jsem
nemohl vybarvovat otisk své dlaně. "A co Lucka? Kde je?"
Jelikož se mi vybavilo, že seděla vedle mě v tom vláčku a jen letmá vzpomínka na to, jak jsme se předtím pohádali o to, kde bude kdo sedět. Oba jsme chtěli být na pravé straně, ale nakonec jsem po jejím sladkém polibku ustoupil a pustil ji na své místo.
Doktor sklopil hlavu a jen dodal: "Právě že ten mostek spadl přímo na ní, těsně vedle Vás." Víc už nemusel říkat a já věděl, proč mám její fotku u své postele a že ten den mi také zachránila život.
Jelikož se mi vybavilo, že seděla vedle mě v tom vláčku a jen letmá vzpomínka na to, jak jsme se předtím pohádali o to, kde bude kdo sedět. Oba jsme chtěli být na pravé straně, ale nakonec jsem po jejím sladkém polibku ustoupil a pustil ji na své místo.
Doktor sklopil hlavu a jen dodal: "Právě že ten mostek spadl přímo na ní, těsně vedle Vás." Víc už nemusel říkat a já věděl, proč mám její fotku u své postele a že ten den mi také zachránila život.
Jmenuji
se Adam. Je mi 25. Nemám ruce. S vážným poškozením mozku ležím na
jednom nejmenovaném pokoji v Pražské nemocnici. Jsem nemocný. Nepamatuji
si předchozí dny. Sny mám živé, veselé. Realita je jiná. Každou noc
prožívám všední dny běžného života, ráno se probouzím do strašlivého
světa plného všeho, co nemohu. Trhá se mi žalem srdce, když opouštím
svět snů a vracím se do reality. Přes den jen ležím na svém lůžku. Večer se těším na další sen.
Chybí mi ruce, hlava mi taky moc neslouží, jsem odkázán na pomoc
druhých. Nikdy nebudu utíkat do školy, ani hrát basket, ani vybarvovat
otisk mé dlaně...
Zdravím, velice pěkně napsáno.
OdpovědětVymazatDěkuji :)
Vymazat