sobota 24. února 2018

Zakázaná láska (1)


Zakázaná láska: Neobyčejný úlovek

Jmenuji se Izabela Cassini, jsem obyčejná dvacetiletá dívka z 18. století a bydlím v jedné malé rybářské vesničce na Sicílii. S o tři roky mladší sestrou Ariannou se dělíme o velký dřevěný dům po rodičích. Máma s tátou s námi nežijí. Je to už několik let, co se přes naší vesnici přehnala silná bouře v době, kdy oba byli na rybářské výpravě. Z té výpravy se již nevrátili... Máme psa Aarona a kočku Murcinku, a ještě koně Zora. Ten je mé sesty, má koně moc ráda a po ztrátě rodičů ji nahradil prázdné místo v jejím srdíčku.


Živíme se stejně jako naši rodiče - lovíme ryby a každou sobotu je prodáváme na trzích. Poslední dobou ale bohužel obchody moc nejdou, konkurence je vysoká a množství ryb posledních několik měsíců ubývá.

Stalo se to jednoho deštivého dne, přesně tedy pátého listopadu roku 1765. Byl to den jako každý jiný a nikdo netušil, že to bude den, který nám se sestrou změní celý život.
Ale jak už jsem řekla, den začínal úplně obyčejně: Vstávaly jsme brzy ráno, abychom se stihly připravit na další rybářskou výpravu.
Arianna na lodi připravovala sítě a já se starala o jídlo, abychom měli celý den na moři co jíst. Aaron nás bedlivě pozoroval z rohu místnosti a mlsně se olizoval, když jsem balila voňavé klobásky. Nedalo mi to a z jedné jsem kousek ukrojila a podělila se s ním. Mlsně se olíznul a na znamení díků zaštěkal.

Za jemného deště a zvuku kapek dopadající na střechu naší loďky jsme se chystali vyplout, jenže Aaron se najednou zarazil.

"Aarone, tak pojď přeci, vždycky jezdíš s námi, snad se nebojíš!" volala na něj Arianna. Nepomohlo to. Aaron na nás jen zíral, neštěkal, jen stál a koukal. Se sestrou jsme se také zarazily a rozhlížely se, co se může dít. Ale nic neobvyklého jsme neviděly.

Arianna navrhla, že s Aaronem zůstane doma a bude zatím připravovat další sítě na lov. To jsem ale zamítla, protože nemohu přece na moře vyplout sama. Tak jej sestra v náručí přinesla na loď a konečně jsme mohly vyplout.

Přestože se trochu rozpršelo, moře bylo celkem klidné. Rozhodily jsme sítě a čekaly, jestli se něco povede chytit.

Čas ubíhal, déšť pomalu ustal a dokonce vysvitlo i slunce.

Najednou se síť napnula tak intenzivně, že se celá loďka naklonila na bok. Obě jsme se polekaly a začaly síť vytahovat z vody. Aaron stále seděl na jednom místě a byl jako oněmnělý.

Táhly jsme vší silou, až jsme se bály, že se nám síť potrhá.

"To musí to být něco velkého!" říkaly jsme si obě a nemohly jsme se dočkat, co tam bude.

Náhle se voda rozčeřila a obě jsme strachy vyjekly.

Byl to nějaký hubený mladý muž a vypadalo to, že je mrtvý. Byl celý bledý. Kde se tu vzal? Co s ním? Co teď? Koukaly jsme střídavě na sebe a na něj, pak zase na sebe a nevěděly co dělat.

"Zkus ho proplesknout" nabádala mě ségra. Zkousila jsem to, ale známky života nejevil. Jeho hruď byla klidná a srdce mu nebušilo. 

"Měly bychom ho vzít domu a důstojně pohřbít." rozhodla jsem po chvilce a tak jsme loď otočily a zamířily ke břehu.

Celou cestu jsme na něj obě nevěřícně koukaly a přemýšlely, kde se tam vzal. Že by z nějaké potopené lodě? Kdo to může být? Co je zač?

Ten muž byl něčím zvláštní. Jeho šaty. Takové jsme zatím nikdy neviděly. Musí to být zřejmě nějaký cizinec.

Pejsek Aaron ani nedutal a jen pozoroval, co se děje. 

Když jsme dorazily na břeh, odnesly jsme ho na dvůr před dům a já šla pro nářadí na vykopání místa pro jeho důstojný odpočinek. Sestra s Aaronem zůstali u něj.

Chvilku jsem se v kůlně přehrabovala starými věcmi a najednou slyším strašlivý pisklavý křik své sestry. Ihned jsem vyběhla ven, abych zjistila, co se děje.

Sestra rychle utíkala ke mě a zmatenými slovy líčila, co se stalo. "On žije, sáhla jsem mu na ruku a tam měl nějaký náramek, chtěla jsem mu ho sundat..." oči měla plné slz a vší silou mě objímala.

Ten muž tam seděl na zemi a rozhlížel se.

Pokračování příště...

2 komentáře:

  1. Doufám, že trocha kritiky nebude vadit: některé slovní obraty se mi líbí, ale taky vidím hodně klišé (den jako každý, ale nakonec změní život, zdánlivě mrtvá postava...) a ty krátké věty jsou v takovémhle žánru spíš na škodu. Ale hodně štěstí, kéž by mi to taky tak psalo...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za hodnocení, v dalším díle se pokusím vše napravit :)

      Vymazat