Experiment: Monstrum 2 (2/2)

"Dobrý den, tady Monika. Včera jste u mě byl. Rozhodla jsem se. Půjdu do toho."

Druhý den jí převezli do ústavu, který se specializoval na regeneraci poškozených orgánů. Nacházelo se to sice v Holandsku, ale bylo tam hodně česky mluvících lékařů, tak měla radost, že se může domluvit.

První den se jí představil tým odborníků, který jí bude léčit. Hned druhý den ji napojili na nějaké hadičky a pípací přístroje a pozorovali, co se bude dít. Monice to bylo nepříjemné, ale přeci jen se to dalo vydržet. Po týdnu byla hodně unavená. Lékaři jí navrhli zajímavý způsob léčby. Na základě výsledků z testů, které prováděli, zjistili, že pokud jí uvedou do umělého spánku na celý týden, budou ji moci léčit s takovou intenzitou, že až se probudí, bude taková, jako dřív. Monika nejdřív nevěděla, jestli má souhlasit, ale když jí lékaři vysvětlili, že umělý spánek bude bezpečnější, než celková anestezie a hlavně rychlejší, souhlasila.

Když se po týdnu probrala, byla zmatená. Nevěděla, kde je a co se děje. Mžourala po pokoji a postupně si uvědomovala, kde je a co se jí stalo. Rozmazané obrazy se zostřovaly a útržky paměti se skládaly dohromady jako puzzle. Došlo jí, že se cítí dobře. Zkusila se protáhnout a zjistila, že na ní už není napojená žádná hadička. A to ticho. Žádné pípání nějakých přístrojů. Také si ale všimla několika jizev na břiše, které předtím neměla. Protože měla žízeň, zazvonila na sestru. Společně s ní přišel i její tým lékařů. Vysvětlili jí, že museli ledviny transplantovat, proto ty jizvy.

"A co ty jizvy na hrudníku?" "To jsme museli provést kvůli přímému zásahu do srdce, které jste měla také poškozené." "Nevěděla jsem, že i mé srdce je na tom tak špatně." "Bohužel. Ale nyní je vše v pořádku. Jak se cítíte? Nebolí Vás nic?" "Ne, jsem v pohodě." "Dobře, tak můžeme začít s rekonvalescencí." "Už mě pustíte domu?" "To bohužel ne. Rehabilitaci budeme muset provádět zde, abychom měli neustálý přehled, jak se tělo srovnává." "A co rodiče? Přijedou za mnou?" "Bohužel nemohou, ale brzy se s nimi uvidíš."

Stýskalo se jí po domově. Ale nemohla se vrátit. Snažila se na stesk nemyslet a dělat vše pro zotavení. Když poprvé přišla do té rehabilitační místnosti, udivilo jí její vybavení. Připomínala jí posilovnu. Ale tak nějak trochu jinak. Byla větší a bylo tam hodně zrcadel. Taková lékařská posilka, říkala si. A začala postupně posilovat.

Každý den, chvilku. Lékaři jí postupně přidávali zátěž a intenzitu. Stále si ale myslela, že to není ještě ono. Viděla, že za dobu pobytu v nemocnici hodně ubrala a měla vše takové povislé. A tak posilovala. Krmili ji opravdu dobře. Nemohla si stěžovat. Jídlo jí chutnalo a lékaři byli spokojeni...

"Tak jak to vidíte profesore Fridrichu? Myslíte, že to zvládne?" "Nepochybuji o tom. Bude to největší pokrok ve studiu lidského organismu, jakého kdy lidstvo dosáhlo." "Jaké má dávky sestro?" "Tři denně po třech mililitrech v pití a jednom v jídle." "Dobrá. Zvyšte je na pět mililitrů do jídla a deset v pití." "Není to nebezpečné?" "Ne, ona to zvládne, jsem si tím jist."

Monika se cítila líp. Už dokonce zvedala podsstatně víc, než když s rehabilitací začínala. A její postava vypadala taky vypracovanější. Začalo se jí to líbit.

"Pane, začala si sama zvyšovat zátěž. Co s tím?" "To je přeci paráda. Už se do toho nutí sama a dobrovolně. To je přece to, co jsme chtěli. Zvyšte jí dávky na dvojnásobek."

Po nějakém čase Monice nabídli, že jestli chce, mohou jí poskytnout nějaké ovocné nápoje, aby se jí lépe cvičilo. Byla ráda, že lékaři ví, co potřebuje. Souhlasila.

"Souhlasila. Kolik?" "Padesát." "Promiňte?" "Ano, přesně tak. Padesát mililitrů." "To je ale moc, její tělo to nezvládne." "Vedete snad výzkum vy, nebo co? Chcete snad dopadnout jako váš předchůdce, který ztratil hlavu pro svůj cíl?" "Ne, to ne."

Monice nápoje velice chutnaly. Hodně si je oblíbila a pila je každý den. V posilce už trávila celé dny. Ani vlastně už nedělala nic jiného, protože tam ani nic jiného dělat nešlo. Každé ráno, když se dívala do zrdcadla, viděla se stále větší a silnější. Bylo jí krásně. Ještě nedávno... jak to je vlastně dlouho? Už ani neví. Kdysi ji zbývalo necelých deset let a nyní je v plné síle. Denně se měřila a mohla tak pokrok vidět každý den.

"Jaký je nárůst, profesore?" zeptal se mladý kolega. "Milimetr za den." "Cože?? To je úžasné!" "Ano, to je." odpověděl zamyšleně profesor. "Zvyšte dávky na dvojnásobek." "Ale.... dobře." věděl, že nemá cenu vzdorovat.

Monika pila ovocné nápoje a byla šťastná. Její postava byla už hodně mohutná. Obvod bicepsů dosahoval padesáti centimetrů a v pase měla přes metr. Byla opravdu svalnatá. Normální lidé by se jí nejspíš štítili, nebo snad i báli. Jenže ona se ani nějak nemohla s nikým srovnávat. Moc lidí nepotkávala a viděla pořád ty samé tváře. Jí to nepřišlo divné.

"Zahajte fázi dvě." zavelel jednoho večera profesor.

A tak se stalo, že do posilky začal chodit nový člověk. Také pacient. Monice se velice líbil a tak se s ním hned dala do řeči. Rozuměli si. Spolu se smáli, spolu se bavili a spolu posilovali. Monika se asi poprvé opravdu zamilovala. A co by to bylo za lásku bez sexu.

Když jednou večer jako obvykle proběhla vizita, vstala potichu z postele a pomalými tichými krůčky našlapovala po chodbě, aby nevzbudila pozornost. Vstoupila do místnosti, kretou měli domluvenou jako jejich skrýš. Těšila se. Byla tam postel a tak si lehla a zachumlala se, aby nenastydla. Po chvilce přišel a jak to bylo dál, není potřeba rozebírat. Druhý den se probudila, ale nic si nepamatovala. Byla vyděšená. Jakto? Ležela v posteli, pak přišel, pak se milovali a pak... asi usnula. On už byl pryč a Monika se pomalu šourala zpátky na svůj pokoj.

"Fáze dvě je dokončena profesore. Má fakt sílu." "Ušetřete mě těch nechutností a řekněte mi, jestli vše probíhalo podle plánu." "Jistě. Přesně tak, jak jste říkal. Při milování jsem jí píchl injekci, ona usnula, převezli jsme ji na sál a indikovali to sperma, co jste nám dal k dispozici. Pak jsme jí vrátili na pokoj. Nic netuší." "Tak výborně."

Druhý den, její vyvolený, jakoby se vypařil. Kam odešel? Prý už je vyléčený a nemohl zde pobývat déle, protože pobyt zde je velice nákladný a to si on už nemohl dovolit. Byla smutná, ale cítila něco... něco nepopsatelného...

Jednoho dne ji při lékařské vizitě konstatovali šokující zprávu. Nevěděla, jak se to mohlo stát, bylo to přeci jen jednou... Byla těhotná. Lékaři jí uklidňovali, že vše bude v pořádku. Těhotenství pro takovou ženu by mohlo být pro dítě hodně nebezpečné, proto jí musí nyní ještě víc hlídat, a odchod nepřipadá v úvahu.

Týden se sešel s týdnem, měsíc s měsícem a Monika porodila svého prvního potomka. Bylo kluk jako buk. Laskala ho v náručí a chovala. Bylo to takové uřvané škvrně, akorát do její náruče. Proto jí a ani nepřišlo zvláštní, že je trochu větší a že má více vystouplé svaly, než novorozenci obvykle mívají. Na ty modré oči byl krásný pohled.

"Spusťte fázi tři!"

Najednou se v pokoji rozzářilo červené světlo a začala houkat siréna. Monika se lekla a nevěděla, co se děje. Najednou do pokoje vběhla sestřička a křičela, že ústav byl napaden teroristy a musejí se evakuovat. Monika popadla dítě a běžela za sestrou. Náhle se za ní ozvalo několik výstřelů a Monika pocítila v zádech chlad. Padla na kolena s dítětem v náručí a slábla. Slábla. Musela si lehnout. Najednou červené světlo zhaslo a všude nastalo ticho. Slyšela, jak k ní někdo přišel. Obrazy měla rozmazané. Slyšela jen hlasy a viděla bílé postavy.

"Fáze tři je hotova. Vemte to dítě a ji odvezte do sektoru G16." uslyšela známý hlas jejího spasitele Fridricha. "Profesore, tohle už ale překračuje všechny meze. To je konec." Tenhle hlas přece teké znala... Byl to hlas toho mladíka... Vždyť už je ale vyléčený, tak co tam dělá? "Ne, to není konec..." zaslechla z druhé strany svého těla. "... Tohle je teprve začátek. Máme dítě, kterému v krvi koluje navíc tekutina spojující testosteron se steroidními ionty." "A k čemu to bude?" "Tento jedinec už nepotřebuje pravidelné dávky, jako tomu bylo u předchozích dvou experimentů. Jeho tělo si je dokáže tvořit samo a samo se také svému stavu přizpůsobovat."

"Bude to zrůda." pronesl sklesle profesorův poručník. "Ne, bude to nadčlověk. Voják nové generace." a profesor odešel s plačícím dítětem do laboratoře udělat nějaké testy. "Počkejte! Zadržel ho ještě. Chtěl jsem se zeptat, než rozpustíte tým. Odkud jste vzal to sperma?" "Ale, jenom jednoho chudáka, který měl velké ambice a nakonec skončil sám v domě, kde zanechal jenom nějakou nahrávku na magnetickém pásku." po těchto slovech profesor zmizel a nastalo hrobové ticho.

Monika všechno slyšela. Nemohla dělat nic. Nemohla brečet, nemohla vstát, nemohla se bránit. Cítila, jak začíná mrznout. Pak... uslyšela tichý ženský hlas... "Vechno bude v pořádku, uvidíš..." ten hlas jí někoho připomínal. Z posledních sil otočila hlavu a snažila se rozpoznat siluetu osoby... "Tiše, dobrou noc Moniko." "Pavlo"? vydechla naposledy.

--------------------------------------------------------------------------------------

Kapitoly

Experiment: Monstrum
Pilotní díl jednoho z nejčtenějších příběhů na tomto blogu

Experiment: Monstrum 2 (část 1.)
Experiment: Monstrum 2 (část 2.)
V druhém díle příběh vypráví o dvou nejlepších kamarádkách, které rozdělí až nešťastná volba jedné z nich. 
 
Experiment: Monstrum 3 (část 1.)
Experiment: Monstrum 3 (část 2.)
Pokračování, které nenásilně navazuje na první dva díly. Tentokrát se přesouváme o nekolik let později a o několik set metrů do podzemí... 

Experiment: Monstrum 4
Již brzy...