Část 3. - Mrtvé moře
Měl to být obyčejný oddechový výlet u vody.
Měl, ale nebyl. Už jen proto, že to bylo u Mrtvého moře. Kdo tam v
letních měsících nebyl, nemůže mít ani tucha, jaké to tam je. Všechno
žhavé. Doslova a do písmene, všechno rozpálené. Písek tak horký, že už
po dvou krocích z osušky bylo cítit opečené maso z vašich chodidel. Ve
stínu to ještě jakž takž šlo, ale k vodě se dalo dostat jedině v botech.
Většina lidí předpokládala, že se ve zdejší slané vodě krásně osvěží.
Marně. V těchto měsících se místní teplota vzduchu pohybuje okolo 40°C.
Dnes to ale byla výjimka, teplota dosáhla 45°C.
Nicméně
když už se vám podařilo dostat se ke schůdkům do vody, aniž by vám
shořely boty, byl problém se do vody vůbec dostat. Kovové zábradlí bylo
tak horké, že se za něj nedalo vůbec držet. Běda tomu, kdo se za něj
pevně chytil. Nakonec, když už jste se konečně dotkli vody a ponořili
se, moc to na osvěžení nepřidalo. Bylo to doslova jako napuštěná horká
vana, ale s tím rozdílem, že tady jste se potopit rozhodně nemohli. Je
to fajn voda i pro neplavce. Nedej Bože, kdyby vám jediná miniaturní kapička z
té velké mrtvé louže vlétla do oka. Stačilo, když vám do očí stékal váš
slaný pot z čela, který si ani otřít nemůžete, jelikož obě vaše ruce
jsou stokrát slanější.
Nebyl
bych to zase já, kdyby se mi něco nepřihodilo. Na jistých místech
tohoto úseku pláže ležely místy kameny. Kluzké kameny. Samozřejmě jsem
na jeden z nich šlápl a noha mi sjela jak po klouzačce dolu. Rukama jsem
instinktivně, ale úplně zbytečně plácnul na hladinu, abych se
nepotopil. Vtom se kolem mé hlavy objevilo snad milión slaných kapiček
mířících přímo na obličej. Dopadlo to tak, že jsem se absolutně slepý
vypotácel na břeh, rychlým promrknutím našel boty, nazul, pak dalším
bolestivým promrknutím vyhledal sprchy a běžel přímo k nim. Žel, když
jsem dorazil, sprchy tam nebyly. Jen kostry starých slunečníků. Víte,
bez brýlí se sprchy hledají špatně. Vyřešil jsem to ale šalamounsky,
podle sluchu. Zvuk tryskající vody mne dovedl až ke sprchám a já si
konečně mohl otřít oči a prozřít.
Prozření
přišlo ihned, když jsem se podíval, v jakém stavu jsou moje boty. To,
že byly mokré, by ani tak nevadilo, jako spíš že nebyly moje. Vrátil
jsem se tedy na břeh a hledal ty správné. Musím říct, že výběr byl
celkem široký, jako u Bati. Pomalu jsem procházel sortimentem a vtom mne
zarazilo hlasité "Hej pane!". Rozhlédl jsem se kolem sebe a vidím
nějakou postavu blížící se z vody přímo ke mně. "Počkejte, máte moje
boty." Už mi bylo všechno jasné. Majitelka byla jedna z mladších
účastnic naší dovolené a chtěla vrátit svoje boty. Vysvětlil jsem jí
situaci, zasmáli jsme se, já našel svoje boty, ty její jí pak podal,
poděkoval a pak mě nenapadlo nic jiného, než jí aspoň na něco pozvat k
místnímu baru. Souhlasila.
Objednali jsme si studený drink s pořádnou porcí ledu a dali se do řeči. Byla tam
taky s rodiči, stejně jako já, věkově o dva roky mladší a studovala
ekonomiku kdesi na jedné vysoké škole na jihu Čech. Měla štíhlou
postavu, kaštanově hnědé rovné lesklé vlasy svázané do culíku, jako
pramínek z fontány, a zajímavě zelené oči. Její hlas byl příjemný na
poslech. Byla s ní celkem sranda, bavili jsme se o všem možném, o škole,
o koníčcích, zálibách, sportech, rodině, přátelích. Když nám roztál
poslední kousek ledu v našich nápojích a kelímky se začaly tavit pod
náporem slunečního záření, došlo i na místní slané moře. Oba jsme v
jedné chvíli udělali takový specifický posunek a pohledy. Asi nás oba
napadlo v tu chvíli to samé. Jaké by to asi bylo, v tak slané vodě?
"Průvodce nás ale upozorňoval, abychom tam nebyli nepřetržitě dýl než
dvacet minut." Řekla trochu starostlivě, trochu ironicky a trochu
pobaveně. "Myslim, že dvacet minut je až až." Oba jsme se zasmáli.
Místní barman se na nás podíval docela významným pohledem, jakoby nám
snad rozuměl. Hadrem setřel ze stolu rozteklé plastové kelímky a my se
vydali směrem k vodě.
Těsně
u vody jsme se zuli a vstoupili. "Ale ona je tak horká a slaná…"
Opět zaznělo z jejích úst. "Za pokus nic nedáme. Díky takhle slané vodě
je tohle prostředí ideálně sterilní na jakékoliv bakterie. Proto se tomu
říká Mrtvé moře." Začala se smát a dodala: "Počít dítě v Mrtvém moři.
Skutečná ironie." "Tady se dá počít leda tak hrouda
soli." Oba jsme se zasmáli a začali si svlékat spodní část plavek.
Samozřejmě jsme se patřičně vzdálili od běžného ruchu, abychom
nevyvolávali zbytečný zájem okolí.
Nyní
kolem nás nikdo nebyl, v příšerně horké a strašně slané vodě, která nás
krásně nadnášela i v postoji vzpřímeném. Oba jsme byli zvědaví, jak to
dopadne. Pomalu jsme se k sobě blížili víc a víc, začaly se jí
rozšiřovat zorničky a její pohled se změnil ze zvídavé holky na úlisné
koťátko toužící po mazlení. Objali jsme se a pomalu se spojovali v jedno
tělo. Dokonale sterilní kontakt proběhl bez problémů a naše ústa se
setkala, naše jazyky si podaly ruce na znamení uvítání. V té horké vodě
začínalo být stále víc a více horko, pot se nám řinul z každého
milimetru naší kůže. Po chvilce se ale nejednou odpoutala. "Už nemůžu,
už to nejde." "Co se děje?" ptám se nechápavě. "Strašně to pálí, začíná
to být nepříjemný." Ihned byly přerušeny veškeré kontakty a oba jsme si
navlékli spodní díl plavek. Pomalu jsme se brouzdali opět mezi lidi. Při
cestě bohužel šlápla na jeden z těch kluzkých kamenů. Uklouzla, a jako
předtím já, plácla rukama do vody, která vystříkla všude kolem. Pohotově
jsem zavřel oči. "Jsi v pohodě?" ptám se. "Ne do hajzlu, stříklo mi to
do očí a pálí to jak svině." Řekla mrzutě. "Počkej, neotvírej je, dovedu
tě ke sprchám." Tiše souhlasila a já jí za ruku vedl až ke
břehu.
Na
břehu mne napadla zajímavá myšlenka. Aby si nemusela poslepu nazouvat
botky, nabídl jsem jí, že jí ke sprchám donesu. Souhlasila. Vzal jsem
tedy mezi prsty její botky, svoje si nazul a jí vzal do náruče. Byla
ráda. Lidé kolem koukali a já ji nesl jako přerostlého slanečka, kterého si jdu opláchnout pod sprchu. Ve sprše
opláchla všechna tři pálivá místa, a jelikož už byl čas, museli jsme se
vrátit ke svým rodinám, hlavně tedy ke svým osuškám, které jsme oklepali
od písku a zabalili. Rodiče se samozřejmě ptali, co se stalo, jelikož
mě nikdy neviděli nést holku v náručí. Příčina uklouznutí jim jako
vysvětlení stačila a už se dál neptali.
Cestou k autobusu jsme šli oba vedle sebe a smáli se a řekli si, že za tu zkušenost to opravdu stálo.
------------------------------------------------------------------------
Předchozí části:
------------------------------------------------------------------------
Zdroj obrázku: http://www.slantour.cz/foto/full/3057-mrtve-more.jpg
------------------------------------------------------------------------
Předchozí části:
------------------------------------------------------------------------
Zdroj obrázku: http://www.slantour.cz/foto/full/3057-mrtve-more.jpg
Žádné komentáře:
Okomentovat