Půlnoční návštěva

Do mezipatrového bytu v Chomutově jsem se přistěhoval před několika lety. Bylo to pár měsíců po škole, kdy jsem začal vydělávat a mohl konečně vylétnout z hnízda svých rodičů, postavit se na vlastní nohy a začít tuto etapu dospělosti.

Tehdy to byla jasná volba, jelikož jeho cena byla přijatelná i přes to, v jak hrozném byl stavu. Předtím tam bydlela nějaká stará paní, která umřela a neměl se kdo o byt starat. Trvalo několik měsíců, než jsem jej dal dokupy a byt se stal obyvatelným. Kdybych tenkrát jen tušil, jaké tajemství skrývá...

Stalo se to před pár dny, v noci z úterý na středu. Úterní den, který byl posledních pár týdnů jako jediný kvůli viru zároveň mým pracovním, nebyl jinak ničím zvláštní. Dopoledne jsem byl v práci, odpoledne venku na kole, večer jsem si u večeře pustil film a pak šel spát. Nic zvláštního. S hlavou plnou myšlenek ze shlédnutého filmu se mi krásně usínalo. Cítil jsem se moc příjemně a pomalu upadal do říše snů.

Najednou mne cosi probudilo. Nějaký zvuk. Jemný, nějak hlučný, ale zároveň povědomý. Zaostřil jsem sluch a zjistil, že je to něčí pláč. Ložnice byla celá osvětlena měsíčním svitem a hodiny ukazovaly několik minut po půlnoci. Přišlo mi, že to jde od sousedů, kteří mívají někdy prazvláštní návštěvy. Zahrabal jsem se tedy zpátky do peřiny a zkoušel usnout. Ale nešlo to. Ten pláč byl tak neobvyklý, že se zkrátka usnout nedalo. Hlavou se mi honily myšlenky, co se zase stalo, kdy to pomine a kdy bude klid abych mohl dál spát.

Uběhlo několik minut a pláč stále neutichal. Protože mi bylo jasné, že takhle to dál nejde, rozhodl jsem si uvařit horký černý čaj s medem, který mi vždy pomůže usínat. Ač nerad, vyhrabal jsem se z pod vyhřáté peřiny a pomalu se sunul o patro výš do kuchyně. Měsíc krásně osvětloval celý byt, takže jsem ani nemusel rozsvěcet a zažít to nepříjemné chvilkové oslepnutí. Jenže když jsem vyšel z ložnice, pláč byl najednou slyšet hlasitěji. A čím dál jsem šel, tím sílil. Začal jsem mít strach.

Vypadalo to, že vychází s obývacího okoje, který je spojen s kuchyní. Ale to přece není možné, bydlím tu sám. Nikdo kromě mě tu není.

Jako naprostý paranoik jsem se po špičkách plížil podél stěny po schodech nahoru, abych byl co nejvíc nenápadný. A čím víc jsem se blížil, tím víc byl pláč slyšet. Když jsem se doplížil až do kuchyně, pomalu jsem nahlédl do obýváku na televizní obrazovku a zjistil, že televize je zapnutá. Občas se mi stává, že se televize sama od sebe zapne. Je to nejspíš tím, že soused má tu samou a jeho ovladač občas moji zelevizi zapne. Tak mi to bylo hned jasný. Zasmál jsem se, jaký jsem strašpytel a šel do obýváku pro ovladač.

Vtom jsem se málem pos*al. Lekl jsem se jako nikdy předtím. Na gauči před televizí seděla jakási postava, z části něco jako mlhovina, z části jako člověk. Zůstal jsem stát jako přikovaný. Nemohl jsem ani hrůzou vyjeknout, jak jsem měl sevřené hrdlo. Bylo to děsivé. Ta mlhovina, ta postava tam seděla, obličej v dlaních a plakala. Ten okamžik mi přišel jak kdybych tam stál celou věčnost. Co teď?

Postava stále plakala a když se pro něco natahovala, zřejmě pro nějaký kapesník, který jsem na stole ale neměl, zpozorovala mě. Byl jsem jako očarovaný. Vůbec jsem nevěděl, jestli na mě vylítne a zabije mě, jak to dělají duchové ve filmech, nebo začne křičet vysokým hlasem a rozplyne se. To by byla možná ta lepší varianta. Udiveně si mě prohlížela, zřejmě stejným pohledem jako já ji. Z její matné tváře jsem vypozoroval údiv, překvapení, a byly vidět lesklé kapičky slz.

"Ty mě vidíš?" zeptala se tichým nejistým hlasem. Koukal jsem snad ještě udiveněji a byl jsem totálně v háji, co se to děje.Vzal jsem zbytky odvahy, které jsem nešel a řekl že jo. To, co přišlo potom, mě dorazilo.

Vysmrkala se do kapesníku, který vzala kdoví odkud a šeptla: "Já tě znám." V tu chvíli jsem myslel, že dostanu infarkt a umřu. Nebo že jsem už mrtvej. Že někde ležim v kaluži krve s rozbitou hlavou a tohle je nějaký divný posmrtný život, halucinace. Jo určitě je to haluz, myslel jsem si. To mě trochu uklidnilo a tak jsem mohl zase aspoň trochu mluvit a nenapadla mě lepší otázka, než: "Kdo jsi?"

"Na tom nezáleží kdo jsem. Nezáleží na ničem." mluvila tiše a přitom a plačtivě potahovala. "Na ničem nezáleží. Chci konec. Už dál nemůžu." Najednou nevypadala tak strašidelně. Vypadala tedy hodně divně, ale už jsem necítil takový strach. "Co se stalo? Proč pláčeš?" zeptal jsem se a pomalu se posadil na druhou stranu gauče.

"Jsem duch. To nevidíš? Jakto, že mě vlastně vidíš?" zeptala se. "Já nevím, proč tě vidím. Možná to je tím měsícem, jak svítí a celé to tu osvětluje. Ty jsi skutečná?"

"Jistě že jsem skutečná. Jsem tady už několik let, zavřená a nevím, jak se dostat pryč."

Jakožto někdo, kdo na tyhle nadpřirozené věci vůbec nevěří, jsem měl spoustu otázek. Nechápal jsem, nevěděl. Jen jsem zíral a nevěřil.

Pak se zeptala: "Ty taky umřeš?..."

Nevěděl jsem, co odpovědět. Každý přece jednou umře...

"...Jako ta paní, co tady bydlela před tebou." A pak mi docvaklo, že ta původní majitelka vlastně umřela. Přímo tady v bytě ji našli.

"Asi jsem jí hodně vyděsila, to jsem nechtěla... Umřela... Kvůli mě..." a zase se rozplakala.

"Ale to ne, za to ty přece nemůžeš. Mě jsi také pěkně vyděsila ale to nebyla tvá vina." snažil jsem se jí uklidnit.

"Proč jsi tady?" snažil jsem se dozvědět něco víc. Ale nevěděla. Nevěděla nic. Nevěděla, proč tu je, proč tu musí zůstat, jak se sem dostala a ani nevěděla, kdo je.

"Vídíš, a já si celou dobu myslel, že tady v bytě bydlím sám a přitom jsi tady se mnou ty." snažil jsem se konverzaci někam posunout. Pak mi ještě řekla, že tu televizi nějakým způsobem zapíná ona, že na sebe chtěla upozornit, protože jiné možnosti nemá. Že když jsem pryč, bloudí z pokoje do pokoje a když jsem tady, tak mě pozoruje a přemýšlí, jaké by to bylo, kdybych jí viděl. Chvilkama mi bylo i trapně, když vlastně o mě věděla a viděla všechno, cítil jsem, jak se červenám, protože tolik toho o mě nikdo neví. Tak moc mě nikdo nezná. Každopádně přes to všechno, i když tu jsme vlastně dva, tak je pořád sama a to ji nejvíc trápí. Proto každou noc pláče, i když to nebylo nikdy předtím slyšet.

Bylo mi jí strašně líto. Mrzelo mě to a z části jsem chápal, jak se cítí. Ale nevědl jsem, co dělat. Slova jsou jen slova, ale činy v tomhle případě mne žádné nenapadaly. Ale slíbil jsem jí, že se pokusím zjistit, kdo je a co je zač, proč tu je. Tak nakonec byla ráda a vypadalo to, že se i trochu usmívá.

Najednou se zatemnilo. Jakoby někdo ten měsíc zhasl a všude byla naprostá tma. Cuknul jsem s sebou a jakoby se probudil. Bylo to divné. Otevřel jsem oči a mžoural do okna, kam pražilo jarní slunce.

To byl ale divnej sen, říkal jsem si a přemýšlel o všem, co se stalo. Bylo to jako skutečné, ale do háje, takovej strach a duchové... zajímavej sen... Budu muset míň koukat na filmy s tímto žánrem. Zkouknul jsem mobil, i když přes noc mi stejně žádná zpráva nepřišla a s úsměvem, pln energie jsem vylezl z postele a vrhnul se na běžnou denní rutinu.

Odpoledne ale bylo všechno jinak. Kdyz jsem razil na kolo, potkali jsme se u dveří se sousedem, který se mě zeptal, jestli jsem náhodou v noci neslyšel taky ten pláč a pak nějaké hlasy. Docela mě to rozrušilo a raději jsem řekl, že ne, že jsem spal.

Když jsem se vrátil z projížďky na kole, televize byla zase zapnutá.