pondělí 14. března 2016

Experiment: Monstrum 3 (2/2)

Všechno totiž bylo úplně jinak, než bylo Henrymu celý jeho život vštěpováno do hlavy. Svět nebyl zničen, žádná katastrofická válka nebyla, lidé na Zemi normálně žili. Henry byl umístěn ve speciální laboratoři, která dokonale simulovala prostředí pro záchranu lidstva. Všichni lidé okolo byli buď najatí herci, nebo profesoři, kteří se zabývali výzkumem lidského těla. A Henry byl jejich pokusným králíkem. A díky lékům, které pravidelně dostával, také poslušným.


Věda hodně pokročila a profesor Longman mohl svůj výzkum dál vést, aniž by byl někým rušen. Díky zařazení projektu do tajné skupiny měl naprosto volné pole působnosti a Henry byl jeho životní dílo. Povedlo se mu dát dohromady zmutovaný genetický kód od muže a ženy a tím vytvořit nového člověka, dá-li se to tak nazvat. Jeho genetika byla vybavena tak, aby splňovala pouze jediný účel. A to nárůst svalové hmoty. Pokud se z venku našli rejpalové, kteří chtěli zjistit pravdu, co se za zdmi a hluboko v podzemí děje, vždy jen odcházeli se zjištěním, že jde o laboratoř pro výzkum na léčení svalové atrofie a tím to všechno končilo.
I profesor Longman kdysi věřil, že se tímto způsobem podaří získat lék na tuto nemoc. Bohužel jej jeho výzkum začínal víc a více pohlcovat a jeho jedinou vášní se stalo vytvářet co možná nejsilnější jedince. A jedním z nich byl právě Henry.

V patnácti letech už měl Henry dva metry, váhu přes sto třicet kilogramů a vypadal spíš jako chodící hromada svalů, než člověk. Žíly na rukách měl vystouplé a připomínaly hadičky nějakého robota, které obmotávaly jeho ruce a nohy. Jeho tělo bylo tak široké, že už ani neprošel dveřmi, kterými kdysi do haly vstoupil. Zůstal tam uvězněn a co víc, ani mu to nepřipadalo divné. Díky všem těm lékům a preparátům, které do něj každou chvíli dostávali, mu pomalu odumíraly mozkové buňky a začal hloupnout. Jeho jedinou denní rutinou bylo jíst, spát a cvičit. Díky látkám, které podporovaly rychlejší regeneraci, díky jeho specifické D.N.A, a díky tomu, že měl nastaven úplně jiný denní režim dne a noci, který se neřídil čtyřiadvaceti hodinovým cyklem ale speciálním cyklem dvanácti hodin, šel růst velice rychle. Henryho mozek nebyl v tuto chvíli pro profesora důležitý. Stačilo, že zajišťoval jeho základní tělesné funkce a že věděl, že Longman je jeho otec, kterému může ve všem důvěřovat.

Po pěti letech, kdy Henry dovršil dvacátého roku věku, se stalo něco nečekaného. Jako blesk z čistého nebe se Henry při cvičení zhloboka nadechl, napřímil se a skácel se k zemi. Selhalo mu srdce. Už neuneslo tu zátěž, to množství krve, které muselo minutu co minutu čerpat do celého jeho těla. Profesora to do jisté míry vyděsilo, ale byl připraven.

Když se to téměř třímetrové monstrum, vážící přes dvě stě kilogramů svalilo na zem, okamžitě nechal profesor svolat operační tým a všichni začali ihned jednat.

Když se Henry probral, ležel na zemi, celý nahý, a na hrudníku měl velikou jizvu ve tvaru dvojitého kříže.

"Co se stalo, profesore?" ptal se, když vedle sebe viděl svého nejlepšího přítele.

"Měl jsi nehodu Henry. Tvé srdce už nezvládalo ten nápor."

"A jakto, že žiju? Měl bych být mrtvej, ne?" nechápavě kroutil hlavou.

"Ano, měl bys, ale nejsi. Nyní jsi ale zase o něco silnější a můžeš dál pokračovat. Všechno nejlepší ke dvacetinám Henry!"

"Jé, to už je mi dvacet, pane jo, toto ale utíká."

Henrymu bylo o poznání lépe, pomalu se postavil a když viděl, že to jde docela lehce, chopil se opět svého náčiní a s půltunovou činkou si hrál jako s klacíkem.

"Hlavně zlehka Henry, moc to nepřeháněj." škádlil ho profesor při odchodu.

"Neboj, budu na sebe dávat pozor."

Jen co profesor za sebou zavřel dveře, přispěchal k němu jeho asistent a netrpělivě vyzvídal: "Tak co, pane Longmane, jak to přijal? Jak se mu daří? Byl to ale zajímavý nápad, dát mu ještě jedno srdce, ví o tom vůbec? Jak dlouho to mechanické vydrží?"

"Vlastně jsem mu to ani neřekl. Nějak ho to nezajímalo, což je vlastně dobře. Nechceme přece, aby vyzvídal. Chceme, aby rostl. A mělo by mu to stačit na dalších pár let."

"Přesně tak, přesně tak profesore, chceme aby rostl. Ale co dál? Už mu je dvacet, kdo ví, jak dlouho tady ještě bude..."

"Ano, máte pravdu, je to už dvacet let, co si ho tady chováme. Měli bychom se pomalu připravit na další generaci." a podíval se na asistenta významným pohledem.

"Další generaci? Jak to myslíte?" nechápavě odpověděl asistent.

"Znáte profesorku Le-Niovou ze sektoru G?"

"Ne, neznám pane. Co je zač a co je sektor G?"

"Tak pojďte se mnou, je načase to s kolegyní Niovou a jejím experimentem dát dohromady... Tedy, abych byl přesný, je načase spojit naše dvě opičky a připravit se na další krok kupředu."

"Moment..." zarazil se asistent. "Chcete tím snad říct, že Henry neni jediný v tomhle zařízení?"

Profesor se začal smát: "Chlapče zlatá. Kdyby nebylo vždy dvou, muže a ženy, nikdy by tento experiment nemohl pokračovat. Ano, Henry není jediný. A nyní, Lucasi, můj věrný asistente, seznam se s Formeou, Henryho nastávající." profesor otevřel pancéřované dveře se znakem velkého písmene "G" a oba vešli do veliké haly, která byla nápadně podobná té, ve které žil Henry. Byl tam jen jeden malý rozdíl. Nebyl tam Henry, ale Formea.

--------------------------------------------------------------------------------------

Kapitoly

Experiment: Monstrum
Pilotní díl jednoho z nejčtenějších příběhů na tomto blogu

Experiment: Monstrum 2 (část 1.)
Experiment: Monstrum 2 (část 2.)
V druhém díle příběh vypráví o dvou nejlepších kamarádkách, které rozdělí až nešťastná volba jedné z nich. 
 
Experiment: Monstrum 3 (část 1.)
Experiment: Monstrum 3 (část 2.)
Pokračování, které nenásilně navazuje na první dva díly. Tentokrát se přesouváme o nekolik let později a o několik set metrů do podzemí... 

Experiment: Monstrum 4
Již brzy...

Žádné komentáře:

Okomentovat