Část 6. - Správná kamarádka
Odlet probíhal jako vždy, když opouštíme něco krásného... ale také chaoticky. Jako obvykle jsme chodili po letišti sem a
tam, tam a sem, až jsme se zaběhli. Až na poslední chvíli jsme našli
správnou bránu a pádili podle šipek nejdřív rovně, pak doleva, doprava,
pak po schodech nahoru, doleva, doleva, pak po schodech dolu... No byli
jsme poslední.
Udýchaní jsme se pomalu sunuli
uličkou mezi sedadly k naším místům. Ale co to? To přece není možné!
Srdce se mi zastavilo, mozek začal vyhodnocovat chybnou relaci. To přece
nemůže být... to je nepravděpodobné... postava pomalu vstává ze
sedadla, mává a dere se do uličky přímo proti mě. Oči jí zářily jako dvě
lampičky. Když se přiblížila, objala mě tak silně, div mi nerozmáčkla
žebra. Naši jenom koukali, co se to děje, ale nic neříkali. Byla docela
opálená a ta barva jí slušela víc, než ta původní. Byla to Jenny z úplně provního zážitku téhle dovolené.
Během
letu jsme seděli spolu a povídali si. Vyprávěla, jaké to bylo, že se jí
průvodcování líbilo a tak různě. Já zase vyprávěl, jaké všechny památky
jsem viděl. O mých incidentech jsem raději pomlčel.
Krásně
jsme si popovídali, a jelikož bylo skvělé počasí, nebyly žádné
turbulence. Přesto mě ale celou cestu držela za ruku a krásně se
usmívala. Dvě hodiny letu utekly až nechutně rychle a mě bylo líto jí zase
opustit. Po přistání mi řekla, že na mě musela celých deset dní myslet,
že mě už nechce ztratit. Nebyla to jen obyčejná holka z letadla.
Vyměnili jsme si emaily a s poslední pusou a kapkou slzy se neradi,
rozešli.
Ležela mi v hlavě celý zbytek cesty
domu. Po vydatném spánku jsem si druhý den vybalil kufry a večer sedl k netu, abych
vyřídil kvantum nepřečtených zpráv. Zběžně jsem je projel, zjistil, že
to je většinou spam, tak jsem je automaticky označil a vyhodil. Zavřel
okno prohlížeče a šel s rodiči do restaurace na rodinný oběd, na takovou počest
ukončení dovolené.
Když mi servírka donesla
sklenici Coly, asi mi v hlavě něco sepnulo, něco se rozsvítilo. Byla to
jako červená kontrolka a k tomu ještě zvuk alarmu jako upozornění sirény
při leteckém náletu. Najednou jsem nemohl věřit svým očím. Přede mnou
nebyla sklenice Coly, ale můj email se všemi nepřečtenými zprávami.
Postupně jsem je projel a s hrůzou uviděl, že mezi nimi byl i jeden, co
spam rozhodně nebyl. Hrdlo se mi zúžilo tak, že jsem oběd málem nesnědl a
celý zbytek oběda jsem trnul, aby byla zpráva aspoň přesunuta do koše.
Byla.
Byla tam a mě z prsou spadla skála. Jenny napsala hned po příjezdu
domů. Zmiňovala se nejdřív o tom, jak jsem jí tam těch deset dní chyběl a
že na mě pořád myslela, že už nedoufala, že se ještě někdy uvidíme, pak
psala o svém návratu domů a pár dalších nedůležitých věcech. Měl jsem
radost a při čtení se mi rozbušilo srdce radostí. Pravidelně si píšeme
dodnes, o všem co se nám přihodilo, co nás potkalo, co jsme zažili.
Možná z toho bude nakonec víc, než jen kamarádství. Nyní máme
naplánováno, že se přijede podívat do Prahy, že bude dělat delegátku
tam, takže se tam sejdeme a uvidíme, jak se to celé bude dál odvíjet...
Těším se...
Asi...
Asi ji miluji...
Všechny postavy jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost s kýmkoliv je čistě náhodná.
------------------------------------------------------------------------Předchozí části:
------------------------------------------------------------------------
Zdroj obrázku: http://www.veda-hrou.cz/files/letadla/letadlo.jpg
Žádné komentáře:
Okomentovat