pondělí 16. října 2017

Příběh duše

Je tomu již pětadvacet let, co se jedna malá dušička ocitla v těle křehké dívenky jménem Anetka.
Čtvrt století! V té době lidé ještě neznali mobil, Wi-fi, ani internet.
  
Anetka vyrůstala v celkem spořádané rodině. Otec pracoval jako vrchní inženýr pro jednu zahraniční firmu, matka učila na střední škole cizí jazyk a její starší sestra Klára byla letuškou u jedné turecké letecké společnosti. 
Život plynul, léta ubíhala, náhle pejsek Azorek umřel. Bylo to takové malé, chundelaté, černobílé stvoření s krátkýma nožičkama a zakrouceným ocáskem. Pro Anetku to byl veliký šok. Měla Azroka velice ráda. Chodila s ním ven na procházky, hráli si, mazlili se a tulili. Když Anetku něco trápilo, vždycky si ho vzala s sebou do postele a bořila své malé prstíčky to jeho huňatého kožíšku. Běhala s ním po stezkách a byla šťastná.
 
Několik dní poté, co oslavila své sedmnácté Narozeniny, se to stalo. Tu noc zasypal ulice čerstvý sníh a Azorek si ráno vesele poskakoval ve vysokých závějích. Nešťastnou náhodou se stalo, že vyběhl ven na ulici, zrovna když kolem projížděla sněžná fréza, která zrovna čistila ulice. Hodiny pláče a beznaděje začaly svírat její malou dušičku, kterou začaly obepínat malinké černé jizvičky.
 
Zima se míjela s jarem a sotva se ta nevinná dušička vzpamatovala ze ztráty svého nejlepšího přítele, přišla rodině smutná zpráva. Letadlo Turkish Airlines směr z Prahy do Ankary, mělo několik minut před přistáním nehodu. V zavazadlovém prostoru explodovala nálož plná nebezpečné trhaviny, která doslova rozmetala letadlo na malinké kousíčky, které se postupně snesly na hladinu Černého moře. Nepřežil nikdo.
 
Nastalo ticho. Vše kolem Anetky se jako mávnutím kouzelného proutku změnilo v tmu. Nová rýha, tmavá jak uhel, tlustá jako lodní lano, obmotala dušičku kolem dokola a pevně svírala, že jen tak tak mohla dýchat.
 
Nevěděla, co si počnout. Co dělat? Při pomyšlení na to, že už nikdy neuvidí svoji jedinou sestřičku Kláru, se jí už nechtělo žít. Škola jí začala jako žulový kámen tahat k zemi, k samotnému dnu a ještě hlouběji. Dlouhé, úhledně načesané blonďaté vlásky se změnily v olepené a slizké pocuchané nitě. Modrá očka, zářící na všechny okolo, nyní vyhasla jak plamínek típnutý dvěma prsty. Hlas, bože ten její překrásný hlas, už dlouho nezněl jak zpívající fontánka plná čiré vody. Týdenní zpěv ve sboru pro ní byl traumatickým zážitkem. Hlas se změnil v tlumený jemný chrapot, ve tváři už to ani nebyla Anetka, ale někdo kdosi úplně jiný. Bez života.
 
Lidé okolo se jí začali vyhýbat, neustálé šuškání spolužáků jí trhalo uši jako při změně tlaku při sestupu letadla, školní lavice při vyučování dýchala smutkem, plakala nářkem a ronila slzy utrpením.
Rodiče náhle ztratili práci a po necelém roce byli nuceni vyhlásit osobní bankrot. Z všemožných půjček a hypoték jim hrozila exekuce, a tak se museli přestěhovat do malého panelákového bytu na okraji města sociální čtvrti.
 
Rýha se stále prohlubovala, sílila a tmavla. Několikrát byli vykradeni zloději a Anetka postupně přicházela o všechno krásné, co jí ještě udržovalo naději a víru v lepší zítřky. A co víc, odněkud se začaly objevovat rýhy nové, jako plevel rostly a sílili a začaly dušičku obepínat celou kolem dokola, svírat a dusit.
 
Noc co noc proplakala na své posteli, kolem vystavené obrázky její setřičky a pejska jí vnášely do duše nová a nová utrpení. Už nemohla dál.
 
Jednoho dne, když se vracela ze školy, se před domem zarazila. Všude byli hasiči, sanitka a policie. Ten pohled na černý vyhořelý dům jí zasadil poslední ránu. Už nechtěla dál. Nemohla. Otočila se a odešla pryč. Domů se už nevrátila. Nikdo nevěděl, kam odešla, kam se ztratila.
Uplynulo pár dnů a Anetku se konečně podařilo najít. Ale pozdě. V nedaleném potoku u lesa, mezi kameny, svázané ruce i nohy, špinavým hadrem přivázanou pusu, škrábance téměř po celém těle. Oči  a pleť byly sněhobílé, jako horský sníh, rty popraskané jako letní vyprahlá země.
Konečně přišla rodičům zpráva od vyšetřovatelů, ve které stálo: "Byla znásilněna."

2 komentáře:

  1. Ahoj, jsi v pohodě? Taková depresivní témata plná sebevražd. Jestli se něco děje, tak věř, že taková cesta nikam nevede.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, o sebevraždě se přece nikde nepíše...

      Vymazat