Nový člen

Jednoho dne se u nás objevil nový člen. Pohodlně se usadil na volné místo mezi Mirka a Věru, kteří se včera strašlivě pohádali. Už ani nevím, kvůli čemu, ale jsou na sebe hodně naštvaní a snaží se navzájem vyhýbat. Tradiční zvonění zahájilo naše dnešní sezení.

"Takže vás tady opět vítám, jsem ráda, že jsme se tu sešli v plném počtu. Dnes bych chtěla začít představením našeho nového člena, Igora." Naše vedoucí nám představila toho nováčka a pak se optala na jeho příběh, co jej k nám přivádí. Zpočátku se zdál hodně uzavřeným a nesmělým, ale nakonec se přeci jen rozpovídal...

"Takže ahoj, jmenuji se Igor Kopr, je mi dvacet šest." Na chvíli se odmlčel a pokukoval po ostatních, zřejmě četl myšlenky, které k němu proudili od všech přítomných, kteří jej se zaujetím pozorovali.

"Tak pokračujte, v klidu, všichni bychom rádi slyšeli váš příběh." pobízela jej naše vedoucí Tina.

Tina byla opravdu krásné děvče, od té doby, co jsem zde, jsem neviděl krásnějšího člověka, než je ona. A ty její nohy - když si je dá křížem přes sebe, jak se nádherně lesknou ve světle zářivky. Při společných sezeních je tak příjemná a hodná, ale ke každému zvlášť se chová trochu povýšeně a namyšleně. Když jsem k ní tuhle přišel, už ani nevím, co jsem chtěl, jen mě odbyla slovy, že nemá čas a zabouchla dveře... tok myšlenek mi přerušilo vyprávění našeho nováčka.

"Jako malý jsem si rád hrával s plyšovými medvídky. Hrál jsem si s nimi na školu, na rodinu. Byli to mí jediní opravdoví kamarádi. Společně jsme si dělali sbírku igelitových tašek, jelikož nás velice přitahovaly lesklé obrázky, které na nich byli." po místnosti se rozeznělo chichotání nás všech, jelikož nám to přišlo strašně vtipný, že sbíral tašky. Kdyby třeba sbíral, co já vím, třeba známky, ale tohle bylo opravdu netradiční. "Ano, i mě to dnes přijde strašně vtipné." pokračoval Igor ve svém vyprávění a pousmál se.

"Dlouhá léta jsme je sbírali. Ono to taky mělo tu výhodu, že za ty tašky se nemuselo platit. V obchodě vám je každý podstrčil, abyste si do nich mohli dát nákup..."

Igor se pak ještě rozpovídal hodně do podrobna. Ohledně igelitových tašek toho věděl opradu hodně. Ale protože už se čas chýlil ke konci, museli jsme dnešní sezení ukončit.

"Dobře, děkujeme Igorovi za jeho velice zajímavou přednášku o taškách, která nás všechny velice zaujala, viďte?" a Tina začala tleskat. I ostatní se přidali a i já jsem tleskal, jelikož mě to opravdu nadchlo. Byl to příjemný chlap, na pohled celkem pěkný, o holky určitě neměl nouzi - taky jsem si všiml, jak po něm Tina házela očkem... Byl mírný, ani ne agresivní jako někteří. Po čase jsme se stali kamarády a byli jsme spolu rádi. Chodívali jsme spolu ven do parku, na procházky, ale také na nákupy do místní sámošky. Jednou mě ale přemluvil, abych s ním ten den nešel. Bral jsem to tak, že věděl, že mám druhý den Narozeniny a tak jsem tušil, že mi přichystá nějaké překvapení. Jenže, z nákupu se už nevrátil. Celou noc jsem nespal a čekal, kdy se můj nejlepší přítel vrátí.

Další den bylo opět naše obvyklé sezení, ale tentokrát na nás čekalo překvapení. Místo Tiny přišla taková stará vrásčitá paní, kulatějších tvarů, s vystouplými žílami na nohách. Představila se, a jak to obvykle dělávala Tina, zahájila další sezení. Mě bylo divné, kam se ti dva poděli, tak jsem se té nové vedoucí po skončení sezení zeptal. Nejprve to nechtěla rozebírat, ale když jsem ji přesvědčil, že budu držet jazyk za zuby, pověděla mi, co se stalo:

"Víš, Tina s Igorem toho měli hodně společného, zvláště v posledních dnech. Nikdo z nich už ale nikdy nepřijde. Tině bylo ošklivě ublíženo. Bylo jasné, že se Tina Igorovi líbí a že se Igor líbí Tině. Ostatní zaměstnanci se jí ale snažili varovat, aby si držela odstup, ale ona měla svou hlavu. Prostě se zamilovala. Bohužel, tak nešťastně. Tina se mi jako své nejlepší kamarádce svěřila, že by se s ním chtěla milovat a zřejmě se o to včera i pokusila. Já jí to vymlouvala a snažila se jí v tom zabránit. Už ale bylo pozdě, byla rozhodnutá. Když šli včera z nákupu, jako obvykle kolem parku, zřejmě se ho pokusila svést. Ale v Igorovi se asi cosi pohnulo, něco se zlomilo, prostě zkrat. Celý nákup vysypal z tašek, a prázdnou igelitku přetáhl Tině přes hlavu. Byl mnohem silnější než ona. Ve křoví, opodál ji znásilnil a nožem, který ukradl v obchodě, uřízl hlavu. Pamatuješ, jak vám vyprávěl ten příběh o plyšácích, se kterými si hrával? Bohužel to ale bylo trochu jinak. Ti plyšáci, to ve skutečnosti nebyli plyšáci, ale mrtvé krysy a potkani, které chodil lovit do sklepa jejich rodinného domu a kterým z legrace uřezával hlavičky, které napichoval na špejle a pak si s nimi hrál. Všechny musel mít v igelitových taškách, aby mu na to rodiče nepřišli, protože ty jediné nepropouštěji ten zápach. Jednou ale špatně zavázal jednu z tašek, a zápach se linul celým domem. Když na to rodiče přišli, zhrozili se. Jejich syn se jim zošklivil a tak jej dali to tohoto ústavu. Pro to dělal, se nikomu nepodařilo zjistit. Netušili jsme, že by to mohlo dojít až tak daleko. Co se mu v tu chvíli odehrávalo v hlavě, není nikomu jasné."

Od té doby je naše nová vedoucí moje nejlepší kamarádka, ve všem si rozumíme, důvěřuje mi, a já k ní chodím pro rady a někdy i třeba jenom tak, prostě si popovídat. Je to milá, hodná paní.

Pod zdánlivě nevonnou maskou, zářící krásou, se může skrývat člověk s myšlenkami tak černými, že jen deprese a temno vládne jeho duší.

Ale může to být i naopak.

Pod maskou vybledlou, zpuchřelou, se může skrývat dobro, naděje i láska.

Asi opravdu není dobré soudit knihu podle obalu, ale podle obsahu, který nám toho leckdy řekne mnohem víc.