Na třídním srazu se základní školou se
mi jeden kamarád pochlubil, že chodil s modelkou. Přesto, že jsem mu to ve skrytu duše záviděl, jeho výraz ve tváři nebyl zrovna šťastný...
"Chodil? Jak dlouho jste byli spolu?"
"Tři roky." odpověděl suchým hlasem.
"No tak to je přeci super, určitě hodně vydělávala, a ty sis užíval jejího těla..."
"Super? Ze začátku možná jo, tak první měsíce."
"Jak to? Co se stalo?"
Patrik dopil svůj půllitr piva, objednal si nový a začal vyprávět neuvěřitelný příbeh...
Poznali
jsme se ve fitku. Začal jsem tam chodit společně s kolegou z
práce. Chtěl jsem se sebou něco dělat, jelikož mám kancelářskou práci a
nechtěl jsem se stát takovou tou tlustou kancelářskou krysou, však to
znáš... No a tak mě jednou kolega vytáhl mezi lidi do fitka. Bylo to tam
fajn, cítil jsem se fyzicky fajn a nic mi nechybělo.
Po čase se tam ale začala objevovat taková holka. Dlouhý hnědý vlasy, hubená,
vysoká. Cvičila tam vždycky s vlastním trenérem, který ji dával docela do těla, až jsem se někdy divil, proč.
Jednou jsem s ní hodil řeč a docela jsme si padli do noty. Schválně jsem
se ptal, jaktože taková štíhlá holka chodí do fitka a její trenér je
takový surovec, že ji nechá hodinu běhat na pásu a o přestávkách dělat
sklapovačky a různé protahování. Pověděla mi, že je tady ve městě nová a začíná s modelingem. Agentura, u které je přihlášena, požaduje jisté míry, kterých musí dosáhnout. A právě ten
agenturní trenér jí má na starosti, tak proto.
Byla
o rok mladší než já a když jsme několikrát takhle prohodili řeč, začali
jsme se scházet i mimo fitko a tak nějak jsme spolu začali i chodit.
Byla fakt úžasná, rozuměli jsme si a sdíleli společné zážitky. Oba jsme
se zamilovali. Povídala mi o své práci a já jí zase o té své. Naslouchali jsme si, drželi za ruce a na lavičce hřáli jeden druhého, když byla
venku zima a foukal studený vítr.
Pak
ale musela na měsíc odletět do Paříže. Psali jsme si denně a těšili se
na sebe. Byla úspěšná. Ale to odloučení bylo nepředstavitelné. Chtěl
jsem letět s ní, ale nešlo to. Když se vrátila, bylo zase všechno jako
dřív. Alespoň následující týden. Pak musela zase do Milána, kde fotila
pro jeden módní časopis. A takhle to pokračovalo. Trávili jsme spolu
stéle méně času. Bylo to hrozný, to ti povím. Pro nás oba. Byla nadšená,
že dělá kariéru, že má peníze a že má lásku. Jenomže kariéra u ní
začala postupně být na prvním místě a mě vytlačovala na druhou kolej.
Navíc začala hodně hubnout. Pokaždé, když jsem jí čekal v příletové
hale, překvapila mě, jak se zase ztrácí. Ale jí to nevadilo. Mě trochu
jo, ale nechtěl jsem jí dělat starosti, když jsem viděl, jak je šťastná.
Když už to ale chtěla přehánět, nacpal jsem do ní jídlo i proti její
vůli... Ale oba jsme se smáli. Já věděl, jak na ní, to si nemysli. Takže
se pak na mě zlobila, když na váze uviděla kilo navíc. Ale zlobila se
tak mile a vždycky se usmívala. Ten úsměv...
Partik dosrknul zbytek piva z další sklenice, přičemž rovnou objednal další a pokračoval.
Začala
se u nás objevovat v televizních reklamách, na billboardech, v
časopisech a byl jsem vždycky hrdý na to, že je tak úspěšná a já mohu
všem říkat, že tohle je moje holka... a všichni koukali a záviděli.
Pak
to ale přišlo. Jako bodnutí nožem do hrudi zněla její slova. Byla
vybrána na roční stáž do Kanady, kde měla za veliké peníze dělat
profesionální modelku a předvádět spodní prádlo pro nějakou hodně drahou módní značku. Byl jsem zděšen. Celý
rok. Proto mi také řekla, že jí to je hrozně líto, že mě také miluje a
že nechce, abych se kvůli ní trápil samotou.
Tehdy jsme se rozešli. Se slzami v očích jsem jí mával, když nastupovala po schodech
do letadla. Pak ještě koukal, jak se letadlo vzneslo a zmizelo v
oblacích. Po nástupu do auta jsem nemohl nastartovat. Seděl jsem tam s
rukama na volantu a tupě zíral na čelní sklo a nic se mi nechtělo. Žádný
sval nereagoval na sepnutí Start tlačítka. Takhle jsem tam seděl asi dvě
hodiny a přemýšlel, co bude dál. Už je pryč. Definitivně. Konec.
A
víš co je vůbec nejhorší? Když ti osud ukáže naději, nabídne radost, daruje
lásku a společnost a pak ti to všechno drze vezme. Nezbyde ti nic. Na hrudi
tě to tlačí a před očima se promítají ty krásné společné chvíle, od nejistého seznámení v posilce, přes ty chvilky v zimě na lavičce.
Musel jsem to nějak filtrovat a snažil jsem se na ni nemyslet, ale nešlo to. Den co den, týden co týden, měsíc za měsícem.
A
tak utekl rok. Měla přiletět, ale nepřiletěla. Mezi cestujícími vůbec nebyla. Začal jsem zjišťovat, co se stalo. A to byla ta největší chyba, jaké jsem se
dopustil. To rozhodnutí po ní pátrat bylo pro mě osudné. Z agentury mi
přišel email, že asi po třech měsících od příletu zkolabovala přímo na předváděcím mole.
Byla hodně podvyživená, neměla energii a její orgány pomalu vypovídaly svoji funkci. Skončila v nemocnici, kde
strávila dva týdny, napojena na přístroje, které ji udržovali při životě. Její tělo nakonec podlehlo a odešla navždy.
Mě
se po dočtení málem zastavilo srdce. Oči se mi zalily slzami a litoval
jsem toho, že jsem jí tehdy vůbec pustil. Byl jsem na dně. Ale že jsem jí nebyl lhostejný ukázalo to, že mi za nějaký čas přišlo
dědictví. Odkázala mi část svého jmění, které sice nebylo zrovna malé, ale co
to bylo oproti tomu, že už ji nikdy neuvidim...
Partik
dopil sklenici a rozbrečel se jako malé dítě. Musel jsem ho utěšovat a konejšit, že už je to všechno pryč, že teď musí žít a že se s tím musí
srovnat. Také jsem mu řekl jednu citaci z filmu Rocky:
"Život je o tom, rány přijímat a naučit se s nimi vyrovnat a vždycky
vstát a bojovat dál. Život není o tom, kolik ran schytáš, ale o tom,
kolik jich dokážeš přijmout. Kolikrát tě osud srazí na kolena, a
kolikrát se dokážeš vzchopit a znovu vstát."
Když se trochu vzchopil, poplácal
mě po rameni a poděkoval, že jsem ho vyslechl. Asi se mu ulevilo, když
se z toho vypovídal. Pak mi ještě řikal, že na Boha nevěří, protože
kdyby existoval, určitě by jí nenechal umřít. Ale to už podnik zavíral a
my museli domů.
Tohle vůbec není špatné, takové dloubnutí do posedlosti úspěchem a dokonalostí, styl by šel vytříbit, ale i tak chválím.
OdpovědětVymazatDěkuji :)
Vymazat