Ať už ze zvědavosti, touze po dobrodružství, nebo možná z nějakého hlubšího důvodu, jsem se přes internet přihlásil do projektu s názvem Rande
naslepo. Už jsem nějaký ten čas sám, tak jsem si řekl, že by bylo fajn s tím něco zkusit udělat. Takže proč ne, dám za to
jenom pětikilo a uvidíme, jestli z toho něco bude. Zvědavost mi zkrátka nedala a
možná tomu napomohlo i to, že mi horoskop už půl roku každý
měsíc sliboval potkat tu pravou... Tedy, ne že bych věřil na horoskopy,
ale přeci jen, naděje tam prostě vždycky je.
Přes internet jsem tedy vyplnil jednoduchý doazník: věk, pohlaví, zájmy,
poznávací znamení... Odlehčen o pětikilo jsem vyplněný formulář odeslal a čekal, co bude dál. Prý
to fungovalo tak, že přihlášky a všechny údaje byly anonymní, systém sám
zpracoval a vyhodnotil vyplněné dotazníky a podle odpovědí spároval dvojice, kterým rovnou navrhnul termín a
místo setkání poblíž jejich bydliště. Takže už jsem jen čekal, až mi přijde email s datem a
časem, kdy a kde. Po necelém týdnu opravdu přišel. Termín mi vyhovoval, tak jsem
jej potvrdil a čekal na potvrzení druhé strany.
Místo setkání bylo přímo v našem městě na náměstí, a jelikož jsem ten den v práci končil už po obědě, mohl jsem se na to odpolední setkání důkladně připravit. Po příchodu na náměstí jsem se pohodlně usadil na
lavičku. Ten podzimní den bylo opravdu krásně a tak mě slunce příjemně hřálo do obličeje. V ruce jsem měl svůj mobil, což bylo poznávací znamení. Takhle jsem se slunil jen chvilku. Pak se naproti
mě ozval slabounký ženský hlas: "Ehm... rande na slepo?" Vzrušením se mi rozbušilo srdce a pomalu jsem otevíral oči. Byla opravdu nádherná. Dlouhé černé vlasy, hnědé oči a červená rtěnka podtrhla ten kontrast havraních vlasů. Mile se usmívala, přestože na ní byla vidět jistá míra nervozity. V
břiše se mi motýlci točili jak na kolotoči a nevěřil jsem, že mi systém
vybral zrovna ji.
"Jo
jo, ahoj, já jsem Honza." odpověděl jsem a vstal z lavičky podávaje
ruku. "Přisedneš si, nebo se půjdem někam projít?"
"Ahoj, já jsem
Veronika. Víš... je tu jedna věc..." začala mluvit pomaleji a tišeji.
Začínal jsem být zmatený a vůbec nevěděl, co teď čekat.
"Já
nejsem ona. Jsem její kamarádka." dokončila větu a já byl úplně v
háji, protože tohle jsem opravdu nečekal. "Sedí támhle." a ukázala na
lavičku na druhé straně náměstí. Jelikož to bylo docela daleko, musel
jsem hodně mhouřit oči.
"Proč nepřišla
sama?" zeptal jsem se Veroniky. "Stydí se." "Tak asi půjdeme za ní ne?"
zeptal jsem se. "Určitě, ale já nepůjdu, tohle je na vás dvou. Měj se,
ahoj." a zmizela uličkou z náměstí pryč.
Vůbec jsem nechápal, co to mělo
znamenat. Přišel jsem ke slečně, na kterou Verča ukazovala.
"Ahoj, nemusíš se stydět." řekl jsem. Popravdě, vypadala trochu starší. Pak jsem si všimnul, že má za lavičkou
schovaný kočárek...
"Prosím?"
zeptala se nechápavě. Zase jsem byl zmatený. "Rande na slepo?" zeptal
jsem se. "To bude asi nějaký omyl." zněla odpověď. Vypadala překvapeně a nechápala, o co mi jde. "Tak to se omlouvám, asi došlo k
nedorozumění. Mohu si přisednout?" Souhlasila. Pak jsme chvilku mlčky
seděli vedle sebe na lavičce a mě v hlavě šrotovalo, co se to stalo.
"Dnes
to ale pálí, že?" zkusil jsem prolomit to trapné ticho. "To ano, je
krásně." odpověděla a pak se sbalila a i s kočárkem odešla. Já na
lavičce ještě takovou hodinku seděl a nevěděl, jestli se tomu mám smát,
nebo brečet.
Nakonec
mi došlo, že Veronika nejspíš byla opravdu ta z té seznamky, ale asi
jsem se jí z nějakého důvodu nelíbil, tak se z toho prostě vymluvila. Nejvíc mě ale mrzelo, že nejednala narovinu, prostě se jen alibisticky vymluvila. Každopádně její věc, když jsem se jí nelíbil, tak s tim
stejně nic nenadělám.
Seznamka
ale byla férová a pokud rande nevyšlo, byla možnost uplatnění druhé šance zdarma.
Váhal jsem, jestli to zopakovat, protože takovou smůlu, aby to
zase nevyšlo, přece mít nemohu. Tak jsem potvrdil opakování a čekal na
další email s potvrzením termínu a místa setkání.
Žádné komentáře:
Okomentovat